Filmové návraty
04/08/2019 Martin Jiroušek

Nohavica nelhal. Poruba bývala plná pionýrů. Třeba ve filmu Partyzánská stezka

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

V unikátní ostravské čtvrti Porubě se proháněly rozmanité filmové štáby, z USA si sem odskočil Vin Diesel v Babylonu A. D., byt na Hlavní třídě našel pověstný anonym a bloger Ostravak Ostravski, především však byla Poruba doménou pionýrů, zpívá o tom dokonce Jaromír Nohavica.

Není daleko od pravdy, v roce 1959 se stala tato vzorová čtvrť budovatelského socialismu domovem pionýrů filmových. Krátký film Praha se tady totiž rozhodl natočit nebývalý počin, celovečerní barevný snímek věnovaný dobové ideologii z hlediska dětí a mládeže.

Jeho vznik byl oficiálně motivován jako oslava desetiletí pionýrské organizace. Cílem bylo ukázat, jak dobře si mládí nejen v Ostravě vede, svědomitě plní úkoly nového socialistického člověka, ba co víc, navazuje na odkaz hrdinných partyzánů.

Za vším přitom stojí tak banální záležitost jako je sběr železného šrotu, tedy činnost, která se po celou totalitu stala častým námětem školních soutěží.

Oficiálně se ale o Porubě ve filmu nehovoří ani jednou. Dobový tisk se omezil pouze na konstatování obecné dějové linky. „Pionýři ze skupiny Vpřed vyhráli soutěž ve sběru železného šrotu. Za odměnu pojedou o prázdninách na pionýrský sraz do Bystré doliny na Slovensku. Před koncem školního roku se zúčastní s mistrem Husarem pionýrské tavby," píše Filmový přehled.

"Konečně jsou prázdniny a pionýři na kolech vyjíždějí na velkou cestu. Vezou s sebou balíček, v němž je partyzánský nůž, mapa a dopis. Bývalí partyzáni ukládají dětem úkoly, které je mají dovést k partyzánskému pokladu. Jejich splněním získá družina právo nést jméno slavného partyzánského oddílu. Na cestě se hoši seznámí se slovenskými pionýrkami, které rovněž míří na sraz."

Přesto se ve snímku o Ostravě hovoří a pionýři se k ní hlásí, je to ale obraz nové budovatelské Ostravy, která je domovem bývalých partyzánů, co vyrazili kdysi na pomoc Slovenskému povstání a nyní se zálibou sledují, jak v jejich stopách kráčí nová generace.

Film je barevný a po letech pořádně vybledlý, přesto je divák u vytržení, když slyší z úst pionýrů sedících u potrubí v zámeckém parku konstatování: „Je šestý červen, poslední den sběru. My jsme stále v čele soutěže. “ Chvíli předtím si kluci zapisovali do mapy porubské čtvrti, kde na ně v ulicích čeká kolik kil železa.

Snímek je natočen s velkým smyslem pro dramatický děj, i když se v něm nestřílí. Pionýři musí vyvinout velké úsilí, aby zvítězili. Dokonce jim v tom pomáhá partyzánův pes Oro, zdatný vyhledávač železného šrotu. Hledání na stavbě přináší kýžený zisk.

Film dodržuje základní dramaturgické pravidlo, kýžený úspěch zajistí děti a zvířata

Jednou z nejdramatičtějších scén Partyzánské stezky je tak souboj německého ovčáka a českého mourka, který se statečně brání a pionýři mají co dělat, aby jej zachránili. Šťastná náhoda jim navíc dopomůže k třem metrákům oceli.

„Chlapci, chlapci, tohle vám ale nemohu přijmout. Vždyť už nemám tolik v pokladně!,“ upozorňuje rozjařené pionýry pan Šalda.

„Nevadí, pane Šalda, doplatíte jindy,“ nechají se slyšet ideoví sběrači železa. Peníze nehrají roli, důležitější je budovatelské nadšení. Vše je podáno s patřičnou pompou a dramatickou pietou.

„Nadešel slavnostní den, dneska se uskuteční naše pionýrská tavba, ohromná pec za chvíli vypustí 400 tun oceli, kterou jsme dali republice my, pionýři 3. osmiletky v Ostravě,“ slyšíme komentář u příležitosti návštěvy Vysokých pecí.

Záhy dojde i na ostravské partyzány, kteří po změně situace opustili vojenské zákopy a usadili se v ostravských hutích. Následuje návrat do Poruby a posléze triumfální jízda 17. oddílu Vpřed přes most Miloše Sýkory směrem na Slovensko.

Přestože snímek je považován za dobově úspěšný, zřejmě až tolik režimu nevyhovoval, protože jeho režisér Emanuel Kaněra už žádnou příležitost k režii nedostal.

Posléze, po téměř dvaceti letech, je podepsán jako spoluscénárista u normalizační komedie Poprask na silnici E4, nebo u ztřeštěné komedie Blázni, vodníci a podvodníci.

Emanuel Kaněra debutoval jako spoluscénárista k legendárnímu filmu Hermíny Týrlové Vzpoura hraček z roku 1947.

Jeho dřívější snímky nepostrádaly smysl pro humor. Například reklamní kraťas Noc kryje zločin z roku 1948: „Noční chodec, který právě opustil restauraci, zaslechne zoufalý výkřik. Vejde proto rychle do domu, vyběhne po setmělém schodišti a ozbrojí se pistolí. V bytě, kam vešel, najde na stole zakrvácenou břitvu a pohozený zkrvavený hadr. Na posteli leží nehybně muž. Najednou se však pohne a zajímá se o důvod návštěvníkova příchodu. Do místnosti přichází žena v noční košili a natáčkách. Příchozímu poskytne vysvětlení. Odstraňovala manželovi kuří oko. Návštěvník si oddychne. Zároveň manželům doporučí, aby už nepraktikovali tak nebezpečné metody a využili k ošetření nohou odbornou pedikúru v národním podniku Jas.“

Po více jak deseti letech se k ostravské tématice v Partyzánské stezce vrací scénárista Josef Picek, který je rovněž autorem námětu. Předtím se podílel na slavném propagandistickém snímku a úspěšném špionážním dramatu Miroslava Cikána Případ Z-8 z Vítkovických železáren.

Píseň pionýrů – cyklistů, která oddíl Vpřed provází, složil geniální filmový skladatel Zděněk Liška, v té době už měl za sebou spolupráci na dalších výrazných snímcích pro dětské publikum jako je Vynález zkázy nebo Cesta do pravěku.

Premiéra Partyzánské stezky byla v souvislosti s dějem filmu načasovaná na jaro, konala se 6. května 1960. Mladí diváci, kteří snímek mohli vidět od 28. května, kdy bylo slavnostně otevřeno kino Dukla, a mohli tak za několik týdnů následovat hrdiny snímku na vlastní pěst.

Sběr železa se stal v Porubě zřejmě natolik populární, že v roce 1958, tedy v době natáčení Partyzánské stezky, se pro nedostatek armatury musela opozdit stavba místního domu kultury, známém dnes jako KD Poklad.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek