Byznys
14/07/2017 Tomáš Svoboda

Nic tě nesmí zlomit! Vítejte ve světě dělnického miliardáře Pavla Juříčka

Říká, že svoji fabriku slyší. Už z dálky pozná, zda v ní výroba jede tak, jak má. Pavel Juříček, úspěšný podnikatel, miliardář, muž v nejlepších letech, kterému se mimořádně daří v globálním byznyse se světovými automobilkami.

„V každém autě je něco od nás,“ představuje ve zkratce svůj podnik, jemuž doslova zasvětil život. Pod slovem nás hledejte společnost Brano Group, která sídlí v Hradci nad Moravicí a jejíž dějiny se píší už od roku 1862.

Pavel Juříček tam začal pracovat v roce 1982. Než se stal generálním ředitelem, stoprocentním vlastníkem a uznávaným lídrem, musel zvládnout a ustát hodně náročných situací. Připravte se, exkurze do světa, kde zarputilý univerzál vytvořil ze skomírající továrny noblesní a velmi žádanou dámu, právě začíná.

Nikdy se nevzdat

„Dneska ráno jsem byl od šesti ve výrobě, protože jsem cítil v nose, že začínají problémy s dodavateli a že nám stojí Jaguar,“ říká s až překvapivou otevřeností elitní zástupce tuzemského automobilového průmyslu.

Být v provozu, to je pro něj klasika. Mluví o „walking managementu“, který pravidelně praktikuje, aby věděl, co se ve firmě, která aktuálně zaměstnává 2 526 lidí a výrobky dodává do 220 světových destinací, opravdu děje.

Přehled má o všem a prakticky všemu rozumí, nebo se tomu snaží přijít na kloub. Technik tělem i duší, kterého párkrát do měsíce uvidíte i u montážní linky. To není póza. Můžete v tom hledat spíše svébytnou reakci na nedostatek lidí na trhu práce či návrat ke kořenům v podání původně vyučeného frézaře.

Přestože byl rodák z Brna už na základní škole ve výběrové studijní třídě, což bylo „za komančů“ docela absurdní, šel za vzděláním poněkud krkolomnou cestou. „Chtěli z nás udělat šikovné děti, které budou schopné vystudovat všechny školy. Nakonec nás ale všechny kluky poslali vyučit, protože jsme měli nějaký problém po rodičích,“ vrací se Pavel Juříček do starých časů.

Navzdory nařízení shora se mu dostalo náročné průpravy od výborných učitelů i později na průmyslovce a na brněnském VUT, kde bylo třeba namáhat mozkové závity i o víkendech.

„Proto říkám, že je dobré se nikdy nevzdat a pracovat na sobě. Vyučil jsem se v Královopolské strojírně a svým způsobem z toho dodneška žiju. Vím, co znamená práce a nikdy jsem se jí nebál,“ pokračuje s ráznou gestikulací, kterou naznačuje, že pohodlně založené ruce u něj neobstojí.

Dva vyhazovy a barák v zástavě

Do Brana nastupoval jako provozní technolog a postupně získával reputaci odvážného vývojáře a inovátora od výrobních technologií až po softwarová řešení. Zásadní zlom směrem ke svobodnému podnikání přišel s rokem 1989. Bylo to však provázeno mnoha bolestmi doby.

Příklad? „Po revoluci si tady lidi zvolili ředitele, taková byla doba. Ukázaly se ksichty a lidi si podle nich zvolili blba, nějakého Jemelku, kterému jsem záhy řekl, že nerozumí řízení fabriky. Jak to dopadlo? Vyhodil mě,“ líčí Pavel Juříček krušné začátky 90. let, kdy před firmou stála privatizace.

Odešel do Ostravy, kde byl u vzniku katedry managementu a podnikání. Jenže v Branu mezitím prozřeli a zavolali: „Pojď nám dělat výrobního ředitele“. A tak šel. Následně připravil privatizační projekt, sehnal peníze a potenciální společníky postavil před zásadní rozhodnutí. Každý musel dát jako zálohu peníze nebo třeba vlastní dům.

„Z jedenácti nás najednou bylo pět. Koupili jsme 29 procent. Zastavil jsem barák, přestože se manželka bála, že nebudeme mít kde bydlet. Řekl jsem, hovno! Všechno dobře dopadne, neboj,“ zdůrazňuje s úsměvem současný předseda představenstva skupiny Brano Group. Ostřejší výraz, kterým občas dodá svým větám grády, čtenáři snad prominou. Tady se holt bavíme o výrobě.

Po privatizaci v roce 1992 musel ještě vyhrát souboj s investičními fondy, které měly v podniku více než třetinový podíl. Opět byl vyhozen, ale s podporou investorů, které přesvědčil o správnosti svých úmyslů, nakonec dosáhl většiny a počátkem roku 1995 začal působit jako generální ředitel. Tvrdá práce mohla začít.

Stará dáma na světové úrovni

„Byli jsme svobodní a konečně mohli dělat, co jsme chtěli. Firma ale byla tehdy malinká, hnusná černá fabrika a navíc dlouhodobě bez investic. Byly tady dva metry popílku na střechách a všechny kanály ucpané. Něco jako strčit hlavu do prdele,“ nebojí se Pavel Juříček ráznějšího příměru.

Po 25 letech vidí fabriku jako starou dámu, která má duši a uvnitř je plná moderních technologií. Když začínal, půl roku spal v kanceláři na karimatce a jel si svoji „one man show“. Vyřizoval každou fakturu, objednávky, peníze na výplaty a na rozvoj však scházely.

Jen pro srovnání, tehdy spolupracoval s dvanácti přestárlými konstruktéry, dneska má 177 vývojářů, což je střípek svědčící o světové úrovni značky Brano, které už dávno přerostlo slogan „zavírá samo“.

„Naše technologie jsou nejmodernější, které se dají v Evropě použít. Třeba automatické linky si stavíme sami. Je to takový baťovský způsob řešení,“ přirovnává svoji filozofii k jednomu z velikánů tuzemského byznysu.

Naprosto jasně, jako by to bylo včera, si pamatuje, že navzdory potížím začal se 400 milióny obratu, a to proto, že už předtím jako výrobní ředitel směřoval Brano do odvětví automotive. Pak to bylo 584 miliónů v roce 1996, o rok později 720, následně 880 a pak zhruba miliarda. Raketové tempo!

„Lidi na to nebyli zvyklí. Růst nás bolel. Byl jsem tady furt a tlačil fabriku nahoru. Společníkům se ale nelíbilo, že jsem jim nedal nová auta a pořád je honil do práce. Byl mezi námi těžký boj. Dokonce mě chtěli vyhodit, když jsem všechno zařídil,“ vzpomíná na jednu z dalších výzev osudu.

Důvěra zaměstnanců i bank však byla na jeho straně. Společníky nakonec vyplatil. Od roku 1999 je jediným vlastníkem celé skupiny. „Bohužel si nedali říct, nepochopili, že se úspěch musí odpracovat,“ podotýká Pavel Juříček.

Nejsou lidi

Se smyslem pro pracovitost se ovšem potýká neustále. Potřeba kvalifikovaných lidí rostla s tím, jak Brano v průběhu let expandovalo do celého světa. Dnes razí heslo „Autodíly pro všechny světadíly“ a vsaďte se, že pokud by to šlo, našel by jeho šéf zákazníky i na Antarktidě.

Autodíly od něj každý týden potřebují v Brazílii, Austrálii, Spojených státech či Mexiku a hlavně v Německu, kde je klíčový zákazník. Automobilka Volkswagen. Z dalších značek to je například Porsche, Audi, Volvo, Hyundai, GM nebo Land Rover.

„Před 25 lety to byla jenom Škoda, Karosa a Tatra. Nikam jsme nevyváželi. Když se chcete stát globální firmou, musíte k tomu lidi vytrénovat, nebo vyměnit. V počátcích u nás všichni mluvili česky, byl jsem jediný, kdo mluvil anglicky. S tím se muselo něco udělat,“ dostává se opět do ráže šedesátiletý muž, který dokázal, že nadnárodní byznys lze dělat i z malého městečka.

Přiznává, že ho štve, jak jsme jako národ stále jazykově nevybavení a jak složité je sehnat lidi do výroby. Tvrdě makat ve fabrice, to je hlavně pro mladou generaci zaprášený odkaz minulého století.

„Vyčerpali jsme se lidsky i vzdělanostně. Situace na trhu práce vede k tomu, že dnes máme 328 agenturních lidí, kteří prostě neodpovídají úrovní znalostí. Bohužel, je to tak prakticky ve všech průmyslových firmách,“ vysvětluje Pavel Juříček.

Počty kmenových zaměstnanců, kteří podle něj tvoří de facto rodinnou firmu, se snaží rozšířit jak motivujícími platy, které se na nejnižší úrovni pohybují kolem 20 tisíc a dál rostou podle odbornosti, tak dlouhodobými aktivitami, jako je podpora technického vzdělávání ve školách a dokonce i školkách. Mimochodem, jeho děti, dcera a syn, pracují v Branu také.

Do budoucna věří vodíku

Organizačně stojí Brano Group na devíti tzv. strategických obchodních jednotkách (SBU), což jsou divize, které mají relativní samostatnost. Nikoli finanční, ale logistickou, výrobní či nákupní.

„Vedu je k podnikatelskému managementu. Manažeři v kravatách se u nás moc nenosí, musejí to být lidi, kteří mají chuť pracovat a budovat jakoby svoji firmu. Když nemají likviditu, musejí si od Brana půjčit,“ doplňuje jeden z detailů náš průvodce.

Během informacemi nabité exkurze mu nedělalo problém „odkrýt karty“ prezentací výsledků jednotlivých divizí, ale zvládl taky online konferenci s Čínou, kde mimo jiné staví už druhou vlastní továrnu.

Se svými projekty a produkty, mezi které patří pedály, páky ručních brzd, hevery, dveřní systémy, tlumiče, topení či patenty jako „parking asistence“, prorazil brány všech velkých hráčů v automobilové branži. Všude si jej řádně proklepli a všude musel navázat silný vztah založený na férovosti a spolehlivosti.

Juříčkovo Brano však nabízí víc. V malebném údolí Moravice vyrostl obr, který je schopen sám zajistit vše od vývoje a designu přes automatizovanou a digitalizovanou výrobu až po prodej zákazníkům. Uzavřený „baťovský“ systém s vlastní slévárnou či dvěma nástrojárnami, který však i tak potřebuje více než 400 dodavatelů.

„Zákazníci vědí, kam jsem firmu nasměřoval. Jsme jejich dodavatelé a jsme ochotni udělat cokoli, ale za férovou cenu, podle pravidel a nenecháme se zlomit,“ charakterizuje přístup k partnerům „pan továrník“ z Hradce nad Moravicí.

Přestože se tomu mnozí diví, všechny investice financuje výhradně z vlastních peněz. Po nikom nic nechce. Časy poslední velké krize z let 2008 a 2009, kdy vykazoval roční ztráty ve výši 300 milionů, překonal díky naspořeným rezervám.

Následně rozšířil výrobní portfolio a každý rok významně investoval. Loni začal stavět novou fabriku na zkapalněný vodík v Americe, která bude stát zhruba miliardu. Jako jediná nenese název Brano a Pavel Juříček v ní není majoritním vlastníkem. Hnacím motorem však ano.

„Beze mě se tam nic nepohne,“ pousměje se a hned se dá do energetického vyprávění o tom, jak už mají na deset let dopředu vyprodáno. Budou vyrábět zkapalněný vodík jako palivo do aut. Věří tomu, že v Americe, kde je třeba na rozdíl od Evropy překonávat velké vzdálenosti, vodík do budoucna zvítězí nad elektromobilitou.

„Zatím vodík jenom čistíme a rozvážíme trucky NASA. Jinak máme jednu pumpu v New Yorku a už teď nám to dělá měsíční zisk 16 až 30 tisíc dolarů. A to jsme ještě fabriku nepostavili a bavíme se jenom o zplyněném vodíku,“ upřesňuje majitel jediného ryze českého výrobce autodílů.

Nikdy mě nic nezlomilo

Tvrdí, že v podnikání je tak trochu svébytným úkazem. Za zásadní považuje to, že se nikdy nebál práce a co neuměl, to se naučil. Peníze dává do investic a do budoucnosti. Jednoduše řečeno, každá mašina musí být vždy lepší, modernější, výkonnější a náročnější než ta předchozí.

„Jsem univerzál. Pravděpodobně mám v sobě schopnost technika, vývojáře a z lidských vlastností možná to, že mě nikdy nic nezlomilo,“ komentuje sám sebe Pavel Juříček, který Brano dotáhl na úroveň přibližně šestimiliardového ročního obratu. Cíle má však ještě vyšší.

Machrování? Kdepak, tenhle chlápek, který jezdí v postarší audině a letá „economy“ třídou, to už fakt nemá zapotřebí. Vpřed jej žene nezkrotná touha po progresu a zlepšování.

„Inovativní nápady se mi většinou zdají nad ránem. Poznačím si je a pak s tím začneme něco dělat. Jsem tvrdý pes a vím, že bez disciplíny se tento byznys nedá dělat,“ dodává na závěr.

Sdílejte článek