Na sedmdesát se rozhodně necítím, říká hokejová legenda Vladimír Vůjtek

Právě dnes slaví jubilejní 70. narozeniny jedna z velkých postav nejen ostravského hokeje. Vladimír Vůjtek, bývalý úspěšný hráč i kouč, který se s kariérou loučil po loňském mistrovství světa u české reprezentace, přitom dál aktivně pomáhá mateřskému klubu z Vítkovic.

U příležitosti životního jubilea se rodák z Klimkovic právě na klubovém webu HC Vítkovice Ridera rozpovídal jak o pocitech čerstvého sedmdesátníka, tak o zásadních milnících svojí mimořádné kariéry.

„Na tenhle věk se rozhodně necítím. Samozřejmě, že to není jako ve dvaceti. Přece jen tělo je opotřebované, ale cítím se rozhodně mladší, než na sedmdesát,“ řekl Vůjtek, mezi jehož největší trenérské úspěchy patří dvě stříbrné extraligové medaile s Vítkovicemi, dva tituly v ruské lize s Jaroslavlí a také stříbro s mistrovství světa 2012, kde vedl Slováky.

O čem ještě mluvil?

O prvním zápase za Vítkovice

Svůj první zápas za muže ve Vítkovicích si zcela jasně vybavuju. Byla to tehdy sice druhá liga, nebyla to nejvyšší soutěž. Bylo mi tehdy osmnáct a ještě na starém zimáku na Kotasu jsme hráli proti tehdejšímu KPS Brno, já jsem hned ve druhém střídání dal gól na jedna nula.

O klubovém patriotismu

Vítkovice jsou můj klub, já jsem Vítkovičák od narození. Můj táta pracoval ve vítkovických železárnách, já jsem šel taky do učení do vítkovických železáren. Hrát jsem začínal za vítkovické učiliště, pak za ligový dorost, pak za první mužstvo a hrál jsem ve Vítkovicích kromě dvou let na vojně až do roku 1979. Pak jsem odešel na dva roky do Trenčína, pak čtyři roky v Karviné. Tam už jsem začal působit jako trenér a pak jsem se vrátil do Vítkovic a dá se říct, že se do nich pravidelně vracím dodnes.

O silných momentech

Momentů, které mi utkvěly v paměti, je samozřejmě více, ale v trenérské kariéře považuji za největší moment vítězství nad Kanadou ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 2012 se slovenským národním mužstvem. Pokud jde o Vítkovice, nejvíce vzpomínám na rok 1993, kdy jsme hráli finále proti Spartě. Vybavuju si ty zápasy, kdy jsme na Spartě remizovali v sérii jedna jedna na zápasy a cestou zpátky do Ostravy všichni onemocněli a my museli hrát v horečkách a zesláblí. V obou domácích zápasech jsme po dvou třetinách vedli, ale ve třetí třetině už nám chyběla síla, oba jsme prohráli a tím jsme přišli o titul. Ta vidina titulu přitom tehdy byla velice blízko.

O pokračování rodinného klanu

Vnuk od dcery Šárky hraje hokej za Duklu Trenčín. Teď měl sice nějaké zdravotní problémy, takže nemohl dlouho hrát. Teď to musí dohnat a je otázka, jak se mu to povede. Vnučka, taky od Šárky, hraje tenis na velice dobré úrovni, reprezentuje Slovensko do osmnácti let, uvidíme, jak se to u ní vyvine.

O oslavách

Byl bych rád, kdybych to přežil. Samozřejmě, že v sedmdesáti člověk už nemůže juchat tak, jako mohl třeba ve čtyřiceti. Já věřím, že se dobře pobavíme. Bude to naněkolikrát, nebudu slavit najednou.