Nejnovější zprávy: Potrefená husa se přestěhovala v Ostravě ze Stodolní do centra Třinec vyhlásil Stavbu roku, vyhrál rodinný dům v Lyžbicích

Filmové návraty

Můj přítel Fabián aneb když soudruzi stvořili první cikánské úderníky

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Poznali byste budoucího režiséra Dušana Kleina? Foto: Archiv Martina Jirouška

Druhý ostravský film Jiří Weisse Můj přítel Fabián ukazuje město v přelomovém formátu, průmyslové stavby míru konečně zazáří i na stříbrném plátně jako omračující duha.

Snímek totiž patří mezi rané filmy využívající celé spektrum tónů. Černobílý svět se odebírá do propadliště dějin a socialistická budoucnost je ještě růžovější než kdykoliv předtím. Hlavně ty rudé pionýrské šátky na ramenou uvědomělých dětí.

Barevná Ostrava si žádá nové ideály, norma už se tady vzorně plní na 186%, ne jak v Případu Z-8, kde dělníci teprve verbovali sami mezi sebou, nebo v Zocelení, kde se o rudé budoucnosti pouze snilo.

Ještě v Krejčíkově Nad námi svítá je zapotřebí především utužit kolektiv, jenže ve Fabiánovi už máme vše vyřešeno. Proto přichází nová výzva v podobě převýchovy a integrace dalších vrstev, třeba právě cikánů či Romů.

Horkým tématem dneška je přistěhovalec, chcete-li současným slovníkem migrant. Ve stalinské Ostravě 50. let sice byla také horká půda, ale migrantů se rozhodně nebáli. Ani cikánů z Východu. Naopak každý z nich byl vítán, přestože integrace či inkluze není snadná, ovšem komunista ví jak na to. A pokud zaváhá, mladý pionýr poradí.

Ostrava za pouhý rok od agitky Nad námi svítá pěkně poskočila. Natáčet se začalo již v roce 1953. Kupředu levá, nemáme jenom doly a vysoké pece či ocelárny, dnes se přece staví Nová huť. A jak úchvatně z ní šlehají hýřivě pestré plameny. Dobové Colours of Ostrava uhranou i po více jak půl století.

Jiří Weiss si na sebe nevědomky upletl bič, Můj přítel Fabián mu vynesl soudružský spor, který vyvrcholil v cenzurních zásazích. Barevná Ostrava pocítila na vlastní kůži nůžky komunistického šimla. Musely zmizet scény, zvláště nepohodlné dialogy. Natáčení se protáhlo na více jak dva roky, takže barevná Ostrava byla k vidění až v roce 1955.

Nová huť Klementa Gottwalda proslula jako stavba budoucnosti, na které se podílela celá země. Do Ostravy přijeli úderníci ze všech končin Československa. Ruku k dílu přiložili i takoví posléze světoznámí „brigádnici“ jako třeba herečka Jiřina Bohdalová, spisovatel Pavel Kohout nebo právě Ludvík Aškenázy, autor předlohy pro tento snímek.

Můj přítel Fabián sice vypráví o tom, jak se uvědomělý svářeč setká s negramotným Gézou, pronikne do cikánské kolonie a snaží se převychovat nepřizpůsobivé občany aspoň ve večerní škole.

Jenže cikány hrají bílí. Gádžové jsou nabarveni jako krémem na boty a domorodou romskou řečí téměř nepípnou. Ústřední dvojici kočovných cikánů ztvárnil Otto Lackovič (dělník Gejza Fabián) a Dušan Klein (malý Gejza).

Nejde ovšem jen o boj s negramotností, ale také s obecně platnými společenskými předsudky i s tolik populárním a v Ostravě hojně rozšířeným démonem alkoholu.

Dušan Klein tak zahájil svou filmovou dráhu, kdo by ho ale v roli malého rebela poznal. Uvědomělý cikánský pionýr v jeho podání vyznívá dojemně i přehnaně pateticky v duchu dobových ideálů. Ve stejném roce se do kin dostane i bombastický megafilm Tanková brigáda, na které budoucí režisér rovněž asistuje, ovšem v daleko menší míře, zato opět v barvě.

Jiří Weiss se sice vrací dějem i místem natáčení do Ostravy, jako ve svém přelomovém díle Poslední výstřel, ovšem Fabián dělá ústupky k nezdaru věci. Nepoužil v něm ani místní neherce, ani jadrnou ostravštinu. Místo děje Ostrava-Kunčice není přiznáno, i když nemůže dojít k omylu. Charakteristickou stavbu NHKG poznáte na první pohled, stejně tak vlakové nádraží, některé uličky a budovy ve městě.

Můj přítel Fabián má na svou dobu neobvykle silné téma, jako jeden z mála snímků reflektuje sociální podkres Ostravy. Město se díky nové stavbě socialismu ještě více otevírá pracovní síle odjinud, třeba až z východního Slovenska, odkud naši snědí hrdinové do Kunčic přijíždí.

Samotný příběh o tom, jak hloupý Honza ke štěstí přišel a zase jej málem promarnil, přiměje k pousmání, přitom má nadčasovou platnost. Komunisté tady perlí frázemi typu: „Něco je velké, něco je malé, něco musí být hned a něco musí počkat. Musíte si na to zvyknout!“

Dělník poučuje slabšího kolegu v duchu propagandistické agitky: „Co je to elektřina? Jak bych ti to řekl… Elektřina, to je velká síla, dnes nám svítí v elektrodě, a jednou s ní poletíš ke hvězdám.“ – A vše se nakonec scvrkne v obyčejné přání a tužbu mnoha přistěhovalců: „My dostaneme byt?“

Barevná Ostrava je skutečně k sežrání. V pozadí záběrů špičkového kameramana Fedinanda Pečenky jsou vidět panoramatické záběry na ocelářské pece, šlehají z nich plameny, valí se oranžovo-žlutý dým. Dospělý Fabián je omámen ostravskou výkladní skříní, drahé likéry i tuzemský rum mu doslova zamotají hlavu.

Romský rozměr je zachycen i v existenciální rovině. „To je Gézův starší bratr, šel do plynu v Osvětimi, i s maminkou," dovídáme se. Géza si vyhrnuje rukáv a ukazuje vytetované číslo z koncentráku.

Propagandistická zvolání z některých záběrů pučí a křičí na plný plyn. "Plň normu!" hlásá heslo. „Já, mladý pionýr lidově demokratické republiky Československé, sluji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným členem své milované vlasti,“ slibuje prcek Fabiánek.

Soudruzi jsou uvědomělí, a proto přistupují k převýchově sebekriticky: „Mám takový dojem, že se nám naše kádrová politika nevyvedla. – Zkrátka, nevyvedl se nám Fabián.“ „Umění zacházet s lidmi, soudružko, od ministra po svářeče.“ „Musíme to zkrátka dělat líp, viď Fabiáne?“ A v pozadí se tyči nepřehlédnutelný nápis – Naše stavba socialismu NHKG.

Nechybí společenské ponaučení, když rasista mistr Tereba malé Haničce v závěru klade na srdce: „Ale jedno si, děvče, do života pamatuj. Nesuď člověka podle toho, jak se jmenuje a jakou má barvu kůže.“

Zkrátka svářeč a soudruh Fabián Géza je náš první cikánský úderník. Úsměvný závěr, ale barevná Ostrava v plné síle, což se cení i po desetiletích od zapomenuté premiéry tohoto filmového experimentu.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie

Foto dne