Filmové návraty
22/09/2019 Martin Jiroušek

Mrtvý kojenec a Ostrava prošpikovaná Veřejnou bezpečností. Film Město nic neví

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Město nic neví, zatímco policie bdí a drží nad jeho občany ochrannou ruku, vítejte v provincii Velkého bratra. Tím městem je Ostrava, policie se jmenuje Veřejná bezpečnost a špehuje občany komunistického Československa všemi dostupnými prostředky.

Film žijícího klasika Dušana Kleina z roku 1975 vznikl v době nejtužší normalizace a zdařilým způsobem ukazuje, jak důležité je hlídat občana na každém kroku. Dokonce tak, že mu to ještě po desetiletích mnozí diváci žerou a pochvalují si, jak to tehdy měli soudruzi všechno pod palcem.

Kromě běžné kriminality říznuté lehkou psychopatičností (odložený mrtvý kojenec, vekslák vraždící vystřelovákem) je hlavním tématem filmu Město nic neví ona výstavní Ostrava, dokonce ani atraktivní odbarvená blondýna v jedné z hlavních nedokáže odvést pozornost, od všudypřítomných poutačů, nálepek, reklam.

Ostrava žije, to se musí nechat. Vždyť se do ní právě všichni sjeli na začínající výstavu na Černé louce. Dnes tady máme třeba Colours of Ostrava a Ostrava taky žije, mít v ní štáb z Filmového studia Barrandov jako tehdy Dušan Klein, mohl by z toho opět vzniknout pěkný propagační filmík.

Jenže pojďme zpět do doby rudého temna a vyšetřovatelů v oblecích. Velkého bratra v obraze zastupuje zdánlivě neutrální komentář. Sice ve městě začínala výstava, ale jinak to byl obyčejný letní den. Město je zachyceno tak, aby vypadalo, jak jde vše jak na drátkách a lidí se již těší na volnou sobotu a neděli.

Jen těch několik nekalých živlů nemá pochopení pro všeobjímající mír. Zejména pak šestnáctiletá Hedvika Miloňová z Vrbna, co prchá z domova za kamarádkou na ostravském sídlišti a pak třicetiletá Miluše Zahradníková v bistru na Gottwaldově třídě, se svým stejně starým milencem Emilem Kučerou.

Divák je záměrně upozorněn na některé sledovací vymoženosti. Třeba, že někdy nastávají situace, kdy zkrátka, o čem si lidé povídají, je tak důležité, že si ani nevšimnou těch, co je sledují. „To už bylo zajímavější, i když ne neobvyklé,“ informuje nás neviditelný komentátor. „Takové věci se v životě stávají.“ Ano, ze špiclování udělala normalizace přirozenou součást života.

Jenže pak přichází zlom, zvolený žánr krimi, v němž je Dušan Klein mistrem, nabírá na obrátkách: Kdosi neznámý odložil v čekárně dítě. Mrtvé dítě!

Začíná drama, naskakují úvodní titulky, přesto i líbezná hudba, prosluněné ulice, lanovky, cvrkot dopravních tepen, každodenní shon. Prostřihy na bdělé strážce bezpečnosti, v klasických normalizačních či komunistických šaržích Veřejné bezpečnosti.

Opravdu není čeho se obávat, ve městě kypí radost a bezpečí. Vidíme rozjásané bulváry a zářivé symboly socialistického boje, hvězdy srpy, kladiva. Nic není ponecháno náhodě a tak nad zdárným pobytem pražského štábu bdí místní složky, jak nás informuje další výrazný žlutým písmem vyvedený titulek: „Vyrobeno s Krajskou správou Veřejné bezpečnosti Ostrava. Odborný poradce podplukovník Miroslav Hýbl.“

Sledování má i jiný efekt, stejně tak je odůvodněně záměrná neinformovanost nic netušících civilistů. „Je to zlý případ soudruzi, jediná naše výhoda je v tom, že dosud nic neproniklo na veřejnost,“ říká major Kylián.

„Dovedete si představit, jaká by vznikla panika.“ „Maminky by se bály vyjít z domu. A zvláště dnes, když ve městě začíná výstava, by v každém neznámém člověku viděly únosce dětí.“

Vtipné jsou narážky nadporučíka Falty, který v šedesátých letech sloužil v Praze. Jenže šedesátky jsou prostě mimo, dnes, když má komunista Ostravu pevně v hrsti, by se podobně postupovat nemohlo. Třeba když Falta tvrdí, jak jim tehdy ohromně pomohla televize. „My bychom jenom poděsili město, a to potřebujeme ze všeho nejméně!“ kontruje Kylián.

Dojde i na regionální specifika a Dušan Klein, který spojil s filmem už své ostravské dětství a dospívání, sází na jistotu, jak dobře popisuje místní charakter: „Ale sami dobře víte, že někteří zdejší chlapi mají poněkud drastický smysl pro humor.“

Přes absolutní nasáklost rudou propagandou má Město nic neví vypracovaný rytmus, za který by se nemusely stydět ani ty lepší díly seriálu Třicet případů majora Zemana.

Dodnes strhnou i některé klíčové scény: třeba dramaticky vystavěná porada kriminalistů s množstvím ukázkových klišé, včetně obecního trotla s minimaxem, napínavě působí sledování milenců kriminalistou Bauchem v lese.

Motiv s psychicky narušeným jedincem, který unáší v centru Ostravy nemluvňata, má téměř mezinárodní potenciál, bohužel jen ve svém zárodku, protože kriminálka si se vším briskně poradí a jeho dopadení je otázkou neuvěřitelných několika hodin.

Veřejná bezpečnost je v tomto směru ukázána jako super výkonná, nicméně z dramatického hlediska se to pro vystavění tohoto typu příběhu vůbec nehodí.

Pro lokální patrioty nabízí tento „téměř“ dokumentaristický film řadu splněných přání. Podíváme se například hned do několika interiérů frekventovaných míst, do bistra na Gottwaldově třídě, ale třeba i do hračkářství, do množství frekventovaných ulic a dodnes typických dopravních tepen.

Strhující je jízda s kamerou na střeše policejního vozidla. Vzácné jsou záběry z dění na pověstném výstavišti Černá louka, konkrétně ve dnech 14.-29. 6. 1975, kdy se tady konala jedna z typických prezentací socialistického výstavního programu.

Třešinkou na dortu jsou úvodní záběry z vestibulu nového nádraží v Přívoze, se speciálně upravenými jezdícími schody. Pro zvýšení efektu hladce tikajícího města neváhal štáb obrátit jejich chod. Jeden z důkazů, jak lehce umí film manipulovat s realitou. Včetně všudypřítomného komparzu.

Pochopitelně vedle profláklých dobových hvězd v hlavních rolích včetně Jana Kanyzy nebo Rudolfa Jelínka potěší účast řady ostravských činovníků. Opět nechybí Karel Vochoč, ale třeba i dodnes vídané tváře na místních jevištích jako je Marie Viková nebo Alexandra Gasnárková a další. Jednu ze zdravotních sestřiček si zahrála tehdy ještě nepříliš známá Dagmar Dáda Patrasová.

Z důsledku, jak sebejistě tato na politickou zakázku natočená krimi vypadá, zamrazí i dnes. Vyštafírovaná Ostrava se svým téměř patologickým týmem kriminalistů, působí i přes veškerou povrchní nádheru jako monstrózní „mechanický pomeranč“.

Všechny živly pochytáme a město o tom nemusí ani nic vědět.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek