Mrtvoly se prostě odklidí… Jak se Ostrava vyrovná s temným odkazem tábora Hanke?

Když v ulicích vládnou lupiči a vrazi, děje se zlo, které dost dobře nelze vymazat z paměti. Mezi takové patří zvěrstva, která se po skončení druhé světové války stala v ostravském internačním táboře Hanke. Sadističtí dozorci tam od května do července roku 1945 zavraždili 231 lidí, mezi kterými byli i nevinní civilisté. Dočkají se oběti po letech přehlížení důstojného pietního místa?

Jednu z nejtemnějších kapitol historie Ostravy historikové svobodně otevřeli až v 90. letech, avšak narazili na naprostý nezájem tehdejších představitelů města se tímto tématem jakkoli zabývat.

Jako by pokračovalo období zamlčování zločinů, o kterých se po roce 1948 a nástupu komunistů k moci nesměla veřejnost dozvědět.

V posledních letech a měsících se o připomínku obětí, mezi kterými sice byli někteří kolaboranti s tehdejším nacistickým režimem Německa, ale jinak se jednalo vesměs o nevinné osoby často z loupežných či jiných důvodů úmyslně za „místní Němce“ považované, starají občanští aktivisté a přidávají se také komunální politici.

Město našlo odvahu, chce pamětní desku

„Někdy to může vypadat, jako bychom se my, historikové, snažili téma tábora Hanke nechat pouze na odborné diskuzi, ale tak to není. Vždyť můj kolega Mečislav Borák, který objevil původní protokol vyšetřovací komise, o něm společně s Tomášem Staňkem publikoval již v letech 1996 a 1997. Důležité však byly také vzpomínky pamětníků, kteří se nebáli mluvit už po válce,“ uvedla historička z Ostravské univerzity Nina Pavelčíková na diskuzním setkání v ostravském centru Pant.

Z hlediska současné ostravské společnosti se tam povedlo nastolit především otázku, jakým způsobem odkaz obětí internačního tábora, kterým prošlo celkem 700 osob a který se nacházel v místech poblíž dnešního obchodního centra u Dolu Jindřich na Nádražní ulici, uctít. Nejčastěji se zmiňuje forma pamětní desky.

„Jako zastupitel Ostravy jsem dal podnět na vytvoření nyní již existující odborné pracovní skupiny, která městské radě předloží návrh, jak by mohla pamětní deska vypadat a co by na ní mělo být napsáno,“ uvedl v rámci velmi živého fóra ostravský zastupitel a herec Vladimír Polák, podle kterého by se skupina, do níž přizval i oba zmíněné historiky, měla sejít v nejbližších týdnech.

Za nejvhodnější místo, kde by měla být pamětní deska, ale stále to může být i jakákoli jiná varianta, umístěna, je přirozeně považován dnešní sad Milady Horákové, na jehož místě dříve býval městský hřbitov. Zavraždění z tábora Hanke totiž byli právě tam uloženi do dodnes nijak neoznačeného hromadného hrobu.

Ostravané, včetně úředníků nedalekého Krajského úřadu, tak prakticky denně nevědomky procházejí kolem místa, které je smutným mementem zcela bestiálního násilí, jaké nemělo nejen ve 20 internačních táborech na území Ostravy, ale ani v celém poválečném Československu obdoby.

Od Gottwalda k Horákové a co dál?

Vzhledem k chystané revitalizaci sadu Milady Horákové, který paradoxně dříve nesl jméno jejího „kata“ Klementa Gottwalda, se zdá, že řešení v podobě pamětní desky či památníku je docela blízko. Lokalita navíc má na rozdíl od frekventované Nádražní ulice, kde byl tábor zřízen, v sobě duchovní a zklidňující charakter.

„Chystáme kompletní revitalizaci sadu, jehož součástí bude i zatím neupřesněné pietní místo. Projektová dokumentace se teprve začne zpracovávat a my stále přemýšlíme, jak vše uchopit. Určitě budeme komunikovat také s pracovní skupinou,“ sdělil Dalibor Mouka, zástupce obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, který by celý projekt mohl dovést k realizaci v příštím roce.

To je však stále poměrně dlouhá doba a s nejistým výsledkem. Alespoň tak se to jeví lidem, kteří se případem obětí tábora Hanke zabývají dlouhodobě a jsou tedy poněkud skeptičtí k příslibům. Takovým je i publicista Ivan Motýl, který patřil mezi hosty veřejné debaty. Podle něj jsou možné i jiné cesty, které jsou pružnější než procesními postupy a různými zájmy „postižená“ politika.

„Kompromisem by mohlo být postupné řešení, kdy bychom mohli třeba již do tří měsíců v sadu Milady Horákové umístit alespoň dočasnou informační tabuli jako připomínku obětí,“ naznačil s odkazem na zatím jedinou takovou „akci“, která již byla ve veřejném prostoru Ostravy vytvořena.

Jde o naučnou tabuli umístěnou „Okrašlovacím spolkem za Krásnou Ostravu“ v roce 2015 do jedné z vitrín nákupního střediska na Nádražní ulici. Díky za ni, chce se říct tváří v tvář opatrnému přešlapování nad děsivými událostmi, o nichž není snadné ani 72 let poté mluvit.

„Ostrava letos oslaví 750 let od první historické zmínky, ale jinak je to město s docela krátkou pamětí. Je třeba si i zlé události připomínat, ačkoli to není snadné v kontextu Ostravy, která se už v 50. letech pro mnohé lidi stala pracovním peklem,“ připomněl s odkazem na popravené politické vězně režisér Radovan Lipus.

Vraždila lůza

K vyrovnání s krutou minulostí se Ostravané každopádně přibližují už tím, že zločiny chtějí pojmenovat tak, jak se skutečně staly.

V táboře Hanke brutálním způsobem vraždili vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národního bezpečnostního sboru Vladislav Kusz a horník z Hrušova Emil Martínek, který byl velitelem tábora. Mezi dozorci byli obávanými surovci Josef Jurášek a Leopold Pieczka. Všichni byli členy nebo se hlásili ke KSČ. Sadistické činy páchal rovněž jistý Jindřich Glos, bývalý příslušník SA.

Zločinné řádění lůzy, která se chopila moci ležící doslova na ulici a řídila se mimo jiné heslem jejich nadřízeného, komunisty a partyzána Vladimíra Sedláře, „mrtvoly se prostě odklidí“, dnes již nikdo nechce překrucovat tak, jako se tomu stalo záhy po únoru 1948, kdy byla pětice hlavních aktérů masakrů propuštěna z vazby.

Spějeme ke smíření, v tom se jistě všichni shodneme. Už jsme přece dospělí a víme, jak se s krvavými stopami našich dějin vyrovnat, nebo ne?