Láska bez hranic. Jak se Ukrajinka v Ostravě zamilovala

Ten příběh začal v Ostravě. Je o lásce Marki a Alex - o lásce, která překonala jazykové bariéry, strach i předsudky. Jedna je Češka, druhá Ukrajinka. Seznámily se náhodou, ale téměř okamžitě pochopily, že mezi nimi je něco výjimečného.

Poprvé se uviděly v restauraci, kam Alex přišla na pracovní schůzku a Marki tam pracovala jako servírka. Jak se později ukázalo, obě si sebe všimly hned, ale styděly se oslovit tu druhou.

„Tehdy se mi zdálo, že je to Lara Croft,“ směje se Alex. „Měla černý sestřih, krátké vlasy, tetování, černé oblečení, černé boty. Podívala jsem se na ni a pomyslela si: taková žena si mě nikdy nevšimne. To není moje liga.“

První krok ale udělala právě Marki. Ačkoliv je obvykle stydlivá, toho dne se nečekaně odhodlala. „Alex seděla sama. Přišla jsem k ní a zeptala jsem se, jestli jí můžu dát na sebe kontakt. Byly to opravdu děsné okamžiky," směje se už dnes Marki. "Vyměnily jsme si jména a telefonní čísla - a pak jsem utekla,” vzpomíná.

V té době měla Alex už za sebou manželství, narodili se jí dva synové a prožila bolestný rozchod s dívkou, kvůli které se přestěhovala do Česka. Vztah s Marki byl pro ni novým začátkem.

S žádostí o ruku přišla první Marki. „Seděly jsme na lavičce a ona vyndala z kapsy prstýnek. Byla nervózní, prý si říkala, že je to trochu šílené, po tak krátké době. Zeptala jsem se jí: jsi si jistá? Víš, že mám děti. Jsi si jistá, že to chceš? A za rok jsme se vzaly,“ vypráví Alex.

Svatba proběhla na radnici v Brně, v kruhu nejbližších přátel. Kvůli pandemii nebylo možné slavit v restauraci, a tak si holky uspořádaly improvizovanou oslavu na dvoře domu. Pro Alex to byla druhá svatba, pro Marki první. Marki s kamarády připravila duhový dort, papírové ozdoby a dokonce svatební kytici... Z brokolice, která měla pro Alex zvláštní význam. Ještě před seznámením s Marki pracovala v supermarketu. Při ukládání zeleniny často brala do ruky brokolici a představovala si, že je nevěstou.

Foto: Olesya Hnatyuk

Alex vzpomíná: „Každé ráno jsem držela košťál brokolice. Stála jsem před zrcadlem a říkala si: tak, budu nejkrásnější nevěsta. Ten příběh jsem vyprávěla Marki. A ona mi skutečně místo květin přinesla brokolici. A já tak byla nevěstou s brokolicí a bílou čelenkou. A bylo to opravdu skvělé. Moje jediná úloha byla vzít si svatební overal, podpatky a přijít. To bylo všechno, o vše ostatní se postarala Marki.“

Česká republika umožnila registrované partnerství již v roce 2006, ale teprve od letošního roku, po změnách občanského zákoníku, jsou tyto svazky prakticky rovnocenné manželství. Nyní mají partneři stejného pohlaví právo na společný majetek, dědictví a přístup k lékařským informacím svého partnera. Jediné, co zůstává zakázané, je společná adopce dětí, kromě případů, kdy jde o dítě jednoho z partnerů. I přes tyto legislativní záruky zůstává postoj společnosti často předsudečný. Právě kvůli nepřátelskému prostředí musely Alex a Marki opustit Ostravu. Na ulicích je uráželi, v práci se jim vyhýbali.

Po přestěhování do Brna se jejich život uklidnil. Každý rok se účastní dobročinného Queer plesu – bálu pro LGBT komunitu. „Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsem přijatá. Na sto procent. Tam se dá otevřeně seznamovat, mluvit. Je to bezpečný prostor, kde může být člověk sebou. Protože často lidé s netradiční orientací musí dokazovat, že jsou lepší, že pracují víc, aby je přijali,“ říká Alex.

Spolu s Alex do Markina života vstoupili i její dva synové. Marki říká: „U mě to vlastně ani nebyla volba. Bylo to jako 1 plus 2. Buď všichni, nebo nikdo. A to druhé nepřipadalo v úvahu. Je to neskutečná výzva, ale to pro jakéhokoliv rodiče. A nakonec jsem si vybrala i práci mezi dětmi ve škole."

V červnu Alex a Marki oslavily páté výročí uzavření partnerství. Jejich společný život se nijak neliší od heterosexuálního: každodennost, odpovědnost, láska a vzájemná podpora. Jediným rozdílem je obtížná cesta, kterou musely projít, aby měly právo být spolu.