Jako doma. Los filharmónicos, Carlos!

Ekvádorec Jean Carlos se narodil do hudebně založené rodiny. Jeho otec Carlos Rodriguez je povoláním hudebník, v současné době ředitel skupiny Los Hermanos Rodriguez. Vše nasvědčovalo tomu, že osud chlapce je jasně nalinkován a předurčen.

Malý Jean Carlos začal chodit do klavíru, ale nebyl s touto volbou úplně spokojený. Doma si pořád klepal do rytmu, až rodiče napadlo, že by mohl vyzkoušet bicí nástroje. To mu bylo šest let. Dnes už je rok „bicistou“ Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ve městě se mu líbí zejména nápomocní a přátelští lidé, stejně jako kvalita hudebního tělesa, a muzikální cítění kolegů.

K rozhovoru jsme si sedli do kultovní kavárny Davida Girtena LaPeCo, která je jen pár kroků od přechodného působiště Janáčkovy filharmonie Ostrava v bývalém kině Vesmír. Po chvíli už u stolu Jean Carlos opět bubnuje, když se nám snaží vysvětlit rozdíly mezi německým a českým vnímáním hudby.

V Německu je důležitá matematická přesnost, ukazuje. Účinkující by neměli ukazovat žádné emoce, měli by upřeně hledět do notového záznamu před sebou, a předstírat, jak je jejich part náročný. V Česku je naopak žádoucí, aby muzikanti ukázali, jak hudbu vnímají a cítí.

Na začátku mého působení se mi jednou stalo, že jsem v německém stylu zahrál svůj part a dirigent vše zastavil a divil se, kde jsem. Nedal jsem totiž vizuálně najevo, že hraju, hleděl strnule před sebe, jak jsem byl zvyklý z Německa, vysvětluje Jean Carlos.

Foto: Vladimír Pryček

Že je na správném místě poznal už během přijímacího řízení. Kromě toho, že musel zahrát vybranou skladbu, kterou mu předem poslali, dali mu také prostor pro sebevyjádření – ať zahraje úplně cokoli, aby i výběrová komise mohla poznat, jakým způsobem prožívá hudbu.

Do Ostravy se Jean Carlos přesunul z německého Výmaru, kde na hudební konzervatoři Franz Liszt Conservatory of Music studoval magisterský obor bicí nástroje u renomovaného Markuse Leosona.

Jeho osobní světové turné začalo v roce 2014, kdy v 18 letech, po získání bakalářského titulu v oboru bicích nástrojů odjel do Oděsy na Ukrajinu a nastoupil na Hudební akademii Neždanova.

V roce 2016 odcestoval do Moskvy a nastoupil na Gnesinskou hudební akademii, kde později získal magisterský titul. V Moskvě také našel svou životní lásku, se kterou se oženil.

Kromě hudby se věnuje výuce svého rodného jazyka, španělštiny. Začalo to v době covidu, ale online lekce provozuje do dnešních dní.

Foto: Vladimír Pryček

Ptám se Jeana Carlose závěrem, jestli je něco, co by chtěl říct sám za sebe, na co jsem se nezeptal. Vytahuje připravený papírek a praví: Ještě se neloučím, ale chtěl bych všem svým kolegům vzkázat, že je pro mě velká čest sdílet s nimi hudbu. Nejraději by vyjmenoval všechny, nejen ze své bicí sekce, tak se dohodneme na jménu Františka Škrly, který je pro něj neustálou inspirací.

Ptám se, co bude dál a kde se vidí „na stará bubenická kolena“. Odpovídá, že v mládí nás to táhne do světa, a zkušenosti z Evropy jsou k nezaplacení, nicméně domov je jen jeden, a je docela pravděpodobné, že se jednou vrátí zpátky k rovníku. Rovník se totiž ve španělštině řekne Ecuador.

Jean Carlos Rodríguez Llivigañay

Narozen: Loja, Ekvádor.

Jak dlouho žiju v MS kraji: jeden rok.

Co se mi nejvíce líbí: velice přátelští a velkorysí lidé – nejvíce se stýkám s kolegy z Janáčkovy filharmonie Ostrava a Divadla Antonína Dvořáka.

Co se mi nejvíce nelíbí: dlouho na nic nemůžeme přijít – možná malý prostor na zkoušení v provizorních prostorech Janáčkovy filharmonie Ostrava.

Nejoblíbenější místa: porubský lesík, Zoo, Dolní Vítkovice, Masarykovo náměstí, Nová Karolina, Ikea, kterou v Ekvádoru nemáme, a taky vyjížďky autem za město, třeba do Polska nebo ke Štěrkovně.

Nejoblíbenější české slovo: trošičku.

Pokud budete cestovat do Ekvádoru, určitě se podívejte na Galapágy – ostrovy obrovských želv, do hlavního města Quito nebo do mého rodného města Loja, které je ekvádorským hlavním městem hudby.

Můj kousek Ekvádoru: osvěžující sladký nápoj Horchata (čti orčáta), který se vyrábí z namočených a rozmixovaných tygřích ořechů, rýže nebo mandlí, smíchaných s vodou, cukrem a skořicí. Výsledkem je krémový, mírně ořechový nápoj s jemně kořeněnou chutí.

Foto: Vladimír Pryček