Gi se dostal z Pákistánu do michelinské restaurace v Londýně, teď je šéfkuchařem v Ostravě

Jeho nejoblíbenějším českým jídlem je kachna se zelím. Moc rád vaří svíčkovou a hravě zvládá i další české klasiky. Přitom je z Pákistánu.

Ghazanfar Iqbal žije v Bohumíně a už několik let pracuje jako šéfkuchař v Hotelu Boutique Brioni na Stodolní. Vaří také v Loveckém zámečku, který je součástí šilheřovického zámeckého parku. Dříve působil i v několika dalších ostravských restauracích. Do moravskoslezské metropole ho však nepřivedla gastronomie, ale láska!

Pětačtyřicetiletý kuchař, jemuž v Ostravě nikdo neřekne jinak než Gi, se narodil v Pákistánu, poblíž města Láhaur, které leží nedaleko hranice s Indií. Studoval obor zaměřený na ekonomiku, bankovnictví a podnikání. Celou dobu ale snil o tom, že se odstěhuje do Londýna. To se mu také – díky jeho sestře, která už v Anglii žila, povedlo. Jeho švagr měl na ostrovech restauraci, a tak se Gi v jednadvaceti letech vydal vstříc velkému dobrodružství.

S gastronomií neměl žádné zkušenosti, učil se ale rychle. Vařil, pomáhal, až nakonec získal pracovní vízum, a v Anglii mohl zůstat. Dokonce se propracoval do podniku, který v roce 2007 získal michelinskou hvězdu.

Gi si žil svůj sen. Ten trval sedm let. Když se dozvěděl, že mu v Pákistánu onemocněla máma, které doktoři řekli, že už jí bohužel moc času nezbývá, nečekal a vrátil se domů. Necestoval ovšem sám, po boku už měl svou partnerku, kterou potkal v Londýně. Češku. „Potkali jsme se na ulici. Párkrát jsem ji viděl, snažil jsem se ji oslovit, ale ona moc zájem neměla. Ale nakonec to klaplo,“ vzpomíná s úsměvem Gi.

V Pákistánu spolu žili necelé dva roky. Další vízum do Anglie už nezískal, a tak se společně vydali do Ostravy, kde se jim později narodil i syn.

Když Gi dorazil do Česka, byl bez práce. Uměl ale vařit a brzy dostal příležitost v Brioni. „Vařil jsem hlavně indickou kuchyni, moderní ani českou jsem neznal. Ale začal jsem a stal jsem se šéfkuchařem,“ říká.

Foto: Vladimír Pryček

Už když do hotelu nastoupil, pracovala v kuchyni paní Gerda, která ho naučila kouzla české kuchyně. Hlavně svíčkovou, zdůrazňuje Gi, který má paní Gerdu stále po ruce. V Ostravě prošel i dalšími podniky – jak o sobě říká, byl všude tam, kde bylo třeba.

V jedné z ostravských restaurací vařil klidně i 200 „meníček“ za den. Spoustu jídel se přitom učil za pochodu: studoval je večer, koukal se na videa od klasických i luxusních kuchařů, a když ráno přišel do práce, měl recepty dokonale nastudované. Říkal jsem ostatním kuchařům, co a jak mají dělat, přitom jsem předtím sám ta jídla nikdy nevařil, připomíná. Takto se naučil spoustu věcí, sám pak navíc tyto recepty začal modernizovat: „I u ‚meníček‘ jsem se vždy snažil, aby vypadala hezky, aby si je člověk vyfotil. Říkal jsem si, že když je nevyfotí, asi to není dobré.“

V Ostravě se naučil pít i kávu. Když sem přicházel, pil čaj s mlékem, jednou ale barman udělal hostovi omylem latté. Gi ho vypil. Během pár týdnů se naučil i latté art, a dokonce se zúčastnil prestižního Barista Cupu Ostrava: „Dříve jsem o kávě nevěděl vůbec nic. No a teď jich vypiju i osm denně.“

Během covidu si na Stodolní otevřel kebab, brzy ale zjistil, že to není cesta, kterou by chtěl jít. Pak zase začal vařit v Brioni a také v šilheřovickém Loveckém zámečku, kde se naučil pracovat i se zvěřinou. Po covidu byl tento podnik několik let zavřený, loni na jaře ale opět otevřel a v této sezoně pokračuje, otevřeno má vždy o víkendu. A právě Gi má na starost kuchyň. „Lidé mají velkou radost, že je tato restaurace znovu v provozu. Chodí za námi, že tady měli třeba před dvaceti lety svatbu a teď se zase vrací,“ těší šéfkuchaře.

Foto: Vladimír Pryček

Česky se s ním domluvíte bez problémů. Přiznává však, že na začátku nemluvil vůbec. S majitelem hotelu, číšníkem i na recepci hotelu se domluvil anglicky. A s nikým jiným kromě práce se moc nestýkal. Pak ale pracoval v kavárně v Karolině, a tam už musel s hosty mluvit česky. „Naučil jsem se to docela rychle,“ těší jej.

Doma se na svého syna snažil mluvit anglicky. To mu ale neprošlo, a tak u nich v domácnosti vládne čeština. Mimochodem, teď tady má na pomoc i svého synovce, který je prý hodně šikovný.

Gi se stále vrací i do Pákistánu. Snaží se alespoň jednou za dva roky, taková cesta je ale hodně náročná, stojí spoustu času i peněz. Ve své rodné zemi však má stále tátu, sourozence, další členy rodiny i kamarády, které vždy moc rád vidí. Zdůrazňuje, že Pákistán je krásná země, s horami i mořem. Lidé jsou tam hodně přátelští. „Pokud půjdete na kávu nebo do restaurace a oni uvidí, že jste cizinec, nebudete ani platit útratu. Cizince tam mají opravdu rádi.“

Foto: Vladimír Pryček

V Ostravě je Gi od roku 2009. Město se mu od začátku líbilo, mrzelo ho ale, že se tady lidé nesmějí tolik, jako v Anglii. Rychle si však zvykl, a už by neměnil. Před dvěma lety byl na návštěvě v Anglii. Stále tam má spoustu kamarádů i bratrance, se kterým si plánoval otevřít restauraci. Tentokrát už se ale v Anglii tak dobře necítil. „Už jsem Čech,“ hlásí.

V Ostravě je zkrátka doma.

Ghazanfar Iqbal

Narozen: Sialkot
Jak dlouho žiju v MS kraji: 15 let.
Co se mi nejvíce líbí: Bezpečnost, klidný život a krásná historická města. Také mám rád českou kulturu a přírodu.
Co se mi nejvíce nelíbí Někdy mi chybí teplejší počasí a také rodina, která žije daleko.
Nejoblíbenější místo: Praha.
Nejoblíbenější česká slova: Ahoj a děkuji.
Pokud budete cestovat do Pákistánu, doporučuji... ochutnat tradiční biryani a navštívit místní trhy a historická místa.
Můj kousek Pákistánu: Hlavně jídlo, které si vařím doma. Nejradši mám biryani s kuřecím nebo hovězím masem.