Filharmonii v Japonsku zaskočilo zemětřesení. Uprostřed koncertu

Janáčkova filharmonie Ostrava, která je v Japonsku na turné, zažila přímo při koncertu ve městě Kanazawa zemětřesení.

"Zní Smetanova Vltava, potlesk. Pak Dvořák - během třetí věty se v sále rozhouká siréna a slyšíme hlášení v japonštině. Dirigent se překvapeně dívá do sálu, ovšem pokračuje dál. Siréna ovšem neutichá, orchestr přestává hrát. V tu chvíli se v sále poměrně výrazně zavlní sedadla, rozhoupou se světla na stropě. Zemětřesení!" popisuje dramatické chvíle ředitel filharmonie Jan Žemla.

"Nevznikla žádná panika, neslyšeli jsme ani žádné výkřiky, japonské publikum celá věc vlastně příliš nepřekvapila. Členové orchestru sedí na svých místech, chvilku čekáme a koncert pokračuje tam, kde skončil. Sál je úplně vyprodán, aplaus nebere konce."

Po koncertě se filharmonici dozvídají, že epicentrum zemětřesení bylo vzdáleno zhruba 100 kilometrů odsud a otřes měl sílu 6,3 Richterovy škály. Kanazawu zasáhl naštěstí “jen” stupeň 4.

Foto: Radim Kolibík

Jiří Dokoupil, hráč na kontrabas, popisuje svůj zážitek přímo na pódiu: „Bylo to dost divné. Nejdřív jsem měl pocit, že se mi točí hlava. Ale pak jsem začal cítit, že se pode mnou kolébá zem, kymácely se pulty, stejně jako reproduktor na stojanu vedle mě, nebylo to nic příjemného. Vstal jsem a šel okamžitě mezi vstupní dveře na pódium. Japonci v publiku však zůstali v klidu. Pořadatelé chvílí něco řešili, potom dostali asi informaci, že další nebezpečí nehrozí, a hráli jsme dál.“

Podobně prožívala dramatické chvíle zástupkyně koncertního mistra violoncell Judita Šprochová. „Slyšeli jsem alarm a potom se to s námi zhouplo jako na moři, jako taková obrovská vlna. Měla jsem pocit úzkosti.“

Den před zemětřesením odehrála JFO dva koncerty v sále Ishikawa Ongakudo v rámci druhého dne Gargan festivalu v Kanazawě.. "Pokud jsem o jednom z předchozích koncertů hovořili jako o dramaturgicky nejzajímavějším, provedení průřezu operou Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany bych pak označil za nejbizarnější. Sešla se zde na pódiu totiž taková směsice osobností a stylů, že jsem měl pocit, že vidím spíše muzikál Cats za doprovodu skvělé Smetanovy hudby," uvedl Jan Žemla.

Foto: Radim Kolibík

Jednalo se totiž o poloscénické provedení pod vedením japonské režisérky. "Pěvci na pódiu tedy nejen zpívali, ale i hráli své role jako v reálné opeře, což zejména právě v případě Japonců, kteří tak nějak výrazně přehrávají, používají výrazné mimické prvky,, působí pro naše oko nezvykle. Vyrovnané duo Jeníka a Mařenky v podání českých pěvců Tomáše Černého a Terezy Mátlové doplnil ne už tak vyrovnaný ensemble japonských pěvců. Exceloval Noriyuki Sawabu v roli Vaška, kecal v podání Masashi Moriho už tak výrazný nebyl. Skvěle připravený byl pěvecký sbor a dětský balet celé představení korunoval."

Výkon orchestru i dirigenta Leoše Svárovského byl podle Jana Žemly ovšem naprosto spolehlivý a ve finále japonské publikum nadšeně jásalo. "Je tedy evidentně na tento způsob režijního pojetí zvyklé, mít ambici pochopit tuto z našeho pohledu podivnou směsici všech možných prvků, nemá žádný důvod."

Druhý koncert byl pak velkou sázkou na jistotu. Symfonie č. 9 Antonína Dvořáka, to je něco, co podle Jana Žemly funguje vždy a všude.

"Samozřejmě za předpokladu, že se symfonie dobře zahraje! Zkouška, kterou před pár dny vedla japonská vycházející hvězda Nodoka Okisawa, mi tuto jistotu úplně nedávala. Ovšem na koncertě byla dirigentka jako vyměněná, získala jistotu, sžila se s orchestrem natolik, že přesvědčila všechny. Pojetí bylo přirozené, snad i proto, že dirigentka výrazně respektovala českou interpretační tradici a nepokoušela se do koncepce zasahovat samoúčelnými inovátorskými pokusy. Inteligentní přístup a adekvátně dobrý výsledek. Publikum po Dvořákovi doslova bouřilo."

Foto: Radim Kolibík

JFO na Gargan festivalu - den třetí

Na řadu přichází další slavná česká slavná a reprezentativní skladba - Dvořákův koncert pro violoncello a orchestr h moll. Toto dílo patří mezi violoncellisty k nejhranějším skladbám vůbec. Je velmi rozsáhlé, trvá zhruba 45 minut.

"Před orchestrem stojí dirigent Junichi Hirokami, člověk velkého srdce a malé postavy - měří maximálně 150 centimetrů. Proto má přistaven i vyšší dirigentský stupínek. Je to šéfdirigent zdejšího orchestru, osobnost, která prostě má už jisté zkušenosti. Ovšem při Dvořákovi souznění s JFO není až tak harmonické, jeho pojetí českého autora a způsob dirigování je pro naše hráče poněkud nezvyklé, myslím, že pár vzrušujících momentů během koncertu zažili, se vším se však orchestr dokázal vypořádat se ctí. Vše samozřejmě dopadlo zejména ke spokojenosti publika dobře, Antonín Dvořák je v Japonsku prostě hvězda a může být evidentně servírován v jakýchkoli dávkách a s různými příchutěmi."

Zásadní byl podle Žemly sólista - rakouský violoncellista Sebastian Bru, člen Vídeňské filharmonie, hrající na nástroj “Piacenta” z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho nedozírné hodnoty. "Jeho podání bylo naprosto bez vad a spolehlivé, osobně jsem ovšem postrádal větší emocionální náboj."

Po pár hodinách přichází na řadu další zvuková zkouška a další koncert. V tuto chvíli ještě filharmonici netuší, že pro nás bude naprosto výjimečný, minimálně v jednom ohledu. Vlastně ve dvou.

"Ve 13:10 orchestr disciplinovaně sedí na pódiu a čeká na dirigenta Leoše Svárovského. Ten ovšem nepřichází, po telefonátu s klidem ujišťuje, že se již blíží. Nicméně stále nic. Orchestr spontánně začíná hrát bez dirigenta Vltavu z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Přibližně v její polovině přichází překvapený dirigent. Se slovy omluv a s příběhem, že něco takového zažil naposledy někdy před 30 lety. Příběhem pobaví, s pochopením všech dirigent zvedá ruce a zkouška pokračuje. Vysvětlení nakonec bylo snadné - pan dirigent dostal od organizátorů festivalu starší verzi itineráře, kdy byl celý program posunutý o 40 minut. Měli jsme štěstí, že koncert se zdánlivě měl obejít bez komplikací. To jsme ale netušili, že se blíží zemětřesení."