Dva blázni a jeden brouk Naďa. Dobrodružství v Mongolsku

Skoro 22 tisíc kilometrů za 80 dní. Luděk Brhel a Vladimír Škrobánek z Háje ve Slezsku a více než čtyřicet let starý Volkswagen Brouk jménem Naďa mají za sebou cestu plnou dobrodružství, zážitků, technických problémů a místy i menších obav o své zdraví.

Ze skautského tábora 12. oddílu Dohoda na Slezské Hartě vyrazili přes Turecko, Gruzii, pohoří Kavkaz a Rusko až do Mongolska. Cestou se setkávali se skauty, vyměňovali si myšlenky a natáčeli materiál pro dokument o jejich výpravě. Pronásledovala je divoká zvířata, v Turecku je překvapila parta po zuby ozbrojených mužů, u íránských hranic na ně házeli kameny a v Rusku obklíčila armáda. Platili několik pokut, auto jim občas na špatných a písčitých cestách kolabovalo.

Naďa – malý červený Volkswagen Brouk z roku 1974 a v něm dva mladí Češi budili všude pozornost a s přibývajícími kilometry rostlo i dobrodružství, zvláště při nocování pod širým nebem. V rumunské Transylvánii je navštívil tajemný host. „V noci mě probudilo praskání větví a stromků. Po chvíli něco vylezlo z lesa, zafunělo, zabručelo a než jsem vzbudil Vláďu, bylo to pryč. Máme podezření na méďu, ale potvrdit to nemůžeme.“ říká čtyřiadvacetiletý Luděk Brhel. „Později nás hlavně v noci obtěžovali divocí psi, jeden mě málem pokousal, ale ujeli jsme mu.“ dodává o rok mladší Vladimír Škrobánek.

Cesta v číslech

80 dní na cestě
ujeto 21 756 km
projeto 2 975 litrů benzínu
7 návštěv autoservisu
2 svařování
5 tahání lanem
21 policejních kontrol
4 pokuty (všechny v Kazachstánu – 3 za rychlost, 1 za světla)
41letý starý brouk
2 blázni

Kromě potulných psů zaháněli mačetou i jednoho jezevce. V Turecku je pak překvapila parta po zuby ozbrojených mužů. „Když nás uviděli, byli stejně překvapení jako my. Ze zbraní, které před námi přebíjeli jsme nemněli dobrý pocit. Naštěstí uměli anglicky a říkali, že jdou na lov jelena.“ popisuje dnes už s úsměvem Luděk. Během nocování venku měli ale citlivý spánek, zostřené vnímání a pečlivě poslouchali co se děje kolem nich.

V Turecku je trápila velká vedra, zemi proto projeli za 5 dní a na východě zamířili k bájné hoře Ararat. Jenže se k ní dostali omylem ze špatné strany a najednou se ocitli 20 kilometrů od iránských hranic, kde po nich házeli kameny a děti jim naskakovaly na Naďu. „To že jsme se dostali do oblasti se špatnou pověstí, nám bylo jasné celý den. Lidé tam nosili zbraně, na úbocích hor mají postavené bunkry, u krajnic byly vystřílené patrony a co deset kilometrů jsme viděli silně zabezpečené vojenské základny.“ vypráví s napětím Luděk.

Úleva přišla až v Gruzii, kde byli lidé nadmíru ochotní a všechno levné. Tři dny strávili v horském národním parku Lagodechi a v hlavním městě Tbilisi se setkali s českými kamarády. V Rustavi navštívili skautské středisko ISDR a potkali skupinu skautů ze Slovenska. Zdolání jednoho z hlavních bodů jejich trasy, pohoří Kavkaz nakonec nebylo těžké, i když cesty tam zrovna moc asfaltu nepobraly.

Osmdesát vojáků a osm hlídek

Na osm hodin je ale zasekl hraniční přechod do Ruska. Čekání na pasovou kontrolu a vyřízení všech byrokratických záležitostí bylo nekonečné. Za hranicemi se pak rozhodli nocovat pod širým nebem a tady přišlo do tuhého. Ruská armáda z nich měla málem teroristy. „Netrvalo to ani 15 vteřin a z kopce k nám seběhli dva zadýchaní ozbrojení vojáci. Byli překvapení stejně jako my. O 5 minut později jich už bylo dvanáct, ale moc se s námi vybavovat nechtěli. Během chvilky jich slezlo z kopce rovných sedmdesát!!!“ říká trošku vyděšeně Luděk. Naštěstí všechno dobře dopadlo, i když ruští vojáci a policisté trápili výpravu po celou dobu návštěvy v jejich zemi. Za den je zastavilo osm hlídek, kterým museli vysvětlovat odkud, kam a proč jedou. Když se dostali do Kazachstánu, čekaly je ty nejhorší cesty. „Kazachstán je vstupní brána do pekla. Nehostinná pustina, úmorné vedro a ostrý vítr plný písku. Asfalt zmizel docela, pokud se občas objevil, tak pro nás bylo nereálné po něm jet.“ doplňuje Vladimír.

V Aralu potkali dva mladé skauty z ČR, Adama Pokorného a Vojtu Marka, kteří vyrazili na 50 let starých motocyklech značky Jawa a doprovodili je k Aralskému jezeru. Tam naši dobrodruzi prozkoumali vraky starých lodí. „Objevili jsme obrovské kostry velbloudů a pod nohama nám praskaly mušle. Dorazili ke zbytku lodi a prolezli ji. Je to zvláštní, vidět takový kolos, který se kdysi houpal na vodě a nyní je už desítky let uvězněn v písku. Pomalu ho místní, čas, vítr a sůl rozkládají na prach.“ popsal nostalgicky Luděk.

Kazachstán nakonec projeli křížem krážem, trochu je ale zdržela oprava rozdělovače a pumpy. Vrátili se zpátky do Ruska a namířili si to do Mongolska, jenže na hranice přijeli v pátek a přechod byl do pondělí zavřený. „Zaskočeni jsme postavili stan ve výšce 2700 m. n. m. a šli spát. Ráno jsme se probudili zasypáni sněhem, který přes den pomalu roztál.“ vzpomíná Vladimír. V horách později našli přístřeší u domorodců, kteří žijí ve skromně vybavených velkých kulatých stanech, takzvaných jurtách, kde spí a vaří celá rodina. „Několik jurt jsme navštívili po pozvání od místních. Kromě ochutnání tradičních pokrmů, se Vláďa málem oženil s pěknou Mongolkou. Její máma byla urputná v dohazování, ale já nastartoval Naďu, rozloučili jsme se a odjeli.“ říká se škodolibým úsměvem na tváři Luděk. Hlavní město Mongolska Ulaanbaatar dobrodruhy zrovna moc nenadchlo, proto se vydali potřetí do Ruska a rovnou na Sibiř.

Naďa přežila i bez panelu, čidla a stěračů

V Estonsku si pak neodpustili návštěvu mekky českých cestovatelů, města Kunda, kde našli ukrytý český cestovatelský deník, do kterého přidali vzkaz pro příští turistická pokolení. Pak už je Naďa přivezla přes několik států domů do Česka. Sama by přitom mohla vyprávět o situacích, které na cestě zažila. V Rumunsku jim přestal fungovat tachometr a ručička najetých kilometrů, měnili svíčky a opravovali světlo, později urvali teplotní čidlo a definitivně pohřbili celý palubní panel. V Turecku poškodili výfuk a v Gruzii jim levný benzín původem z Ázerbajdžánu za 20 korun ucpal palivové vedení. V Kazachstánu přišli o čidlo teploty oleje a písek jim zanesl motor i zbytek auta. Opravit museli rozdělovač a benzínovou pumpu. U Aralského jezera zapadli v písku a hodinu se vyhrabávali lžící, protože neměli lopatu, nakonec pomohl až okolo jedoucí kamion. V Mongolsku spravovali spojkové lanko a pedály, brodili říčky a jednu řeku. V Rusku zase utrhli plynové lanko a pokazily se jim stěrače.

Přesto během své cesty potkali spoustu cestovatelů. Třeba Němce, který jede na kole do Číny. Účastníky Mongoll Rally, dva pány na skútrech, kteří dojeli k Aralskému jezeru, mladý pár z Čech, který cestuje STOPEM KOLEM SVĚTA, Jawysty z projektu JEDEME-DALEKO, Sibiřana a spoustu dalších. Proto s nadšením vzkazují ostatním: „Cestovat se dá prostě jakkoliv, jděte do toho.“