Společnost
24/09/2019 Tomáš Svoboda

Dostáváme lidi z klecí, říká ředitel ostravské neziskovky Mikasa

Letos je tomu 10 let, co v Ostravě funguje nezisková organizace Mikasa, která pomáhá lidem s autismem a těžkým mentálním postižením. Jako ředitel ji vede Michal Panáček, který stál u samých začátků i u realizace řady projektů či zpřístupnění služeb, které postupně mění pohled (nejen) na autismus.

„Když jsme před deseti lety začínali se službami, dívali se na nás lidé jako na blázny. Například děti s autismem považovali za nevychované, odmítali připustit, že vliv na jejich chování má i okolí. Teď vnímáme, že lidé o problematice už něco vědí, uvědomují si, o co jde, a jsou tolerantnější,“ říká Michal Panáček.

Proč jste vůbec začali lidem s mentálním postižením pomáhat?
Začali jsme de facto ještě během mého studia, kdy jsem byl na praxi na speciální škole Kapitána Vajdy, kde byly děti s těžkým mentálním postiženým či s kombinovanými vadami v rehabilitační třídě. V Ostravě pro ně ale v té době nebylo žádné zázemí a aktivity, kterým by se mohly věnovat potom, co dokončí školu. A tak zůstávaly samy doma s rodiči. S některými z nich jsem se dál potkával, rodiče se ptali, zda pro ně můžeme něco udělat, aby nebyly izolované a jejich stav se nezhoršoval.

Co jste vymysleli?
Po ročním testování naší organizace, která vznikla v roce 2009, jsme nejprve vymysleli denní stacionář pro lidi s těžkým mentálním postižením. Jako službu jsme jej začali nabízet v roce 2010. Díky tomu k nám začali docházet první klienti, kterých přibývalo, takže jsme se snažili co nejdříve dostat na profesionální úroveň. Zajímavé je, že jeden z prvních klientů byl právě s autismem, i když tenkrát tomu tak nikdo neříkal. Je to relativně nová diagnóza, která se rozvíjí.

Jak s ní pracujete vy?
Na autismus jsme se začali zaměřovat v roce 2013. Nejen díky naší analýze jsme zjistili, že v Moravskoslezském kraji opravdu existuje potřeba věnovat se lidem s autismem a tzv. problémovým chováním. Začali jsme pracovat na výběru odborného personálu i na osvětě, jak problémovému, případně agresivnímu chování, předcházet. Říkáme, že naším cílem je dostávat lidi s autismem a těžkým mentálním postižením z klecí, ať už z reálných v podobě klecových lůžek, tak z imaginárních. Našimi klienty jsou lidé, kteří mají těžké mentální postižení, chovají se problematicky či jsou agresivní vůči sobě, okolí nebo předmětům. Jsou to ale i lidé, kteří zůstávají doma v sociální izolaci, i když nejsou vážně postižení.

Můžete vaši práci přiblížit konkrétním příkladem?
Máme například klienta, který dříve žil doma v klecovém lůžku. Z počátku napadal personál, rodiče i ostatní klienty, ale během čtyř let se nám jej podařilo dostat do stavu, kdy je jeho agrese velmi nízká. Jezdíme s ním městskou dopravou, na nákupy, prostě pohybujeme se s ním ve společnosti. Společně jsme přišli na to, co chce. Má doma svůj klid a hlavně pokoj, kde může fungovat. Dokázali jsme mu najít smysl, který v životě má, a právě to jej dostalo z klece. Opravdu hodně si toho vážíme, je to úžasný výsledek, díky kterému víme, že naším posláním je rozbíjet klece i předsudky vůči lidem s těžkým mentálním postižením a autismem a předávat naše zkušenosti dál. Jsme nakonec jediná neziskovka, která na území města realizuje denní stacionář pro lidi s takto problémovým chováním.

Jak náročné je najít řešení problémů vašich klientů?
Dá se říct, že většinu agresivního chování lze minimalizovat. Je to hlavně o pochopení, u nikoho nehledáme vinu. Zjistili jsme, že spousta agresivních projevů vyplývá z prostředí, ve kterém klientům něco nevyhovuje. Ostatně, tak to máme v životě všichni, ale na své rozumové úrovni si s tím poradíme. Naši klienti to sami nezvládnou. Při práci s nimi používáme ověřené metody, jako je kognitivně-behaviorální terapie či bazální stimulace. Máme také certifikované pracoviště na Snoezelen terapii a co dva roky si děláme analýzy potřeb klientů, jejich pečujících i odborníků.

Nabízíte jim kromě stacionáře i další služby?
Denní stacionář je naší nosnou službou. Dále poskytujeme také Sociální rehabilitaci pro děti, mladé lidi a dospělé se středně a vysoce funkčním autismem, se kterými nacvičujeme sociální dovednosti. K těmto službám jsme loni přidali projekt Průvodcovství. Zjistili jsme, že zatímco lidé s autismem jsou i přes nedostatek psychiatrické a psychologické péče relativně zajištěni, téměř nikdo se nezaměřuje na rodiče. Oni jsou přitom základní prvek, který musí fungovat. V praxi bohužel spousta rodičů nemá žádnou podporu. Většinou se ve škole dozví, že jejich dítě je divné a že s ním mají něco dělat. Často u nich nastává krize, hledají informace a čekají na psychologa či na psychiatra. U nás se mohou obrátit na dvě psycholožky, které jejich situaci rozeberou, poradí, co je možné změnit a společně pracují na tom, aby rodinný systém fungoval a rodiče pochopili, proč se dítě chová určitým způsobem.

Snažíte se do projektu zapojit i školy?
Ano, pracujeme i s odborníky, kteří nemají podporu v práci s lidmi s autismem. Ve školách jsou to prioritně pedagogové a asistenti pedagogů. Díky inkluzi je v běžných třídách spousta dětí s autismem a pedagogové nevědí, jak s nimi pracovat. Proto se snažíme dělat i supervize a případovou práci s učiteli ve školách. Hlavním mottem projektu je však podpořit kompetence rodičů, kteří si někdy na bedra berou až příliš mnoho odpovědnosti. Svůj díl musejí přijmout i učitelé ve školách nebo příbuzní.

Jakým dalším projektům se ještě věnujete?
Větším projektem jsou i naše aktivizační a motivační programy pro lidi s autismem, kteří jsou starší 16 let a bydlí sami doma nebo s rodiči. Cílem bylo dostat je více do společnosti. A to prostřednictvím týmu, ve kterém je psycholog, sociální pracovník a speciální pedagog. Připravují pro ně vzdělávací aktivity, nacvičují komunikaci, orientaci ve městě, práci s počítačem nebo pomáhají se zaměstnáním. Snažíme se, aby fungovali jako komunita, aby se pravidelně setkávali a rozvíjeli své dovednosti. Oba projekty, které považujeme za velmi důležité, nám shodou okolností letos končí. Proto hledáme partnery, kteří by nám pomohli s jejich udržením.

Kolika lidem celkově pomáháte?
Ve stacionáři máme 30 klientů a v průvodcovství je kolem 40 rodin. Sociální rehabilitaci pak poskytujeme dalším zhruba 30 klientům. Pracujeme také s dobrovolníky a se studenty, které vzděláváme tak, aby se dokázali o děti adekvátně postarat. Celkově se staráme o přibližně 100 lidí. Na základě spolupráce se Speciálně pedagogickým centrem pro lidi s autismem však víme, že v kraji může být více než 1 600 lidí s autismem.

Máte pro vaše projekty dostatek odborníků a financí?
Máme 20 pracovníků, z toho je šest v přímé péči a dále jsou to sociální pracovníci, speciální pedagog a psychologové, k tomu ekonom a fundraiser. Počet lidí vždy závisí na grantech, které jsme dostali. Uvidíme, zda se nám podaří získat finance na jejich udržení. Naší vizí je, aby každá služba měla i metodika, který bude pracovat na zlepšování kvality. Víme, že se potřebujeme sami rozvíjet. Teď máme roční rozpočet ve výši 10 milionů korun, z čehož až 80 % tvoří grantové prostředky. Časem chceme vyrovnat podíl volných prostředků a veřejných zdrojů, abychom mohli lépe reagovat na aktuální potřeby klientů. Pokud by měl někdo zájem podpořit naši činnost, budeme moc rádi. Hledáme partnery, za kterými rádi přijdeme a představíme jim naše aktivity.

Jak si budete připomínat letošní 10. výročí organizace Mikasa?
Na podzim budeme mít k výročí autistické divadlo, které budeme hrát 18. října v ostravském Cooltouru. Zveme tam všechny naše dárce a partnery i kohokoli dalšího. Totéž platí pro naši každoroční konferenci o autismu, která se letos bude konat 8. listopadu v aule Lékařské fakulty. Zaměříme se na naše zkušenosti z odborných aktivit a budeme se opět snažit předat odborníkům i laikům co nejvíce informací. Rád bych ještě dodal, že obě akce spojuje krédo „Klece autismus nevyřeší“.

Sdílejte článek