Dojetím jsme brečely už v půlce závodu, říká vítězka Beskydské sedmičky

Při tomhle závodě si každý sáhne na dno a dokonale pozná sám sebe. Jmenuje se Beskydská sedmička, vede skoro sto kilometrů přes ty nejvyšší kopce našeho regionu a účastní se jí tři tisíce lidí, z toho sedm stovek žen. O víkendu se jednou z vítězek stala ostravská běžkyně Marie Zelená, se kterou jsme si povídali o tom, jak zvládla výzvu v podobě unikátního ultramaratonského závodu.

V extrémním běhu na 95 kilometrů, který začal v pátek večer v Třinci a pro ty nejlepší končil v sobotu po poledni ve Frenštátě pod Radhoštěm, zvítězila společně s Jarmilou Dudkovou v kategorii dvojic a zároveň se staly také absolutními vítězkami všech ženských kategorií. A to v čase 15 hodin a 14 minut, nejrychlejší muži trať s převýšením přes 5 000 metrů dokončili zhruba o tři hodiny dříve.

Jak se vlastně běží takový horský závod?
Všichni si to asi představují tak, že se hned od počátku naplno běží, ale musíš začít pozvolna. Většinou chůzí nahoru a pak to dolů seběhneš a běžíš třeba na rovinkách. Ani ti úplně nejlepší to celé neběží, ale prostě neskutečně rychle chodí. Teď v Třinci se startovalo na náměstí, odkud jsme všichni běželi šest kilometrů pod Javorový. Takže ti lepší se snažili utéct ostatním a pak už nasazuješ tempo, které chceš udržet ideálně stále stejné po celou trasu.

Takže je třeba stanovit si určitou taktiku?
Určitě, my jsme to velice dobře odhadly. Osobně jsem zvyklá rychle chodit a přepalovat začátky, ale Jarka mě držela na uzdě, držely jsme svoje tempo. Což je důležité hlavně pro druhou polovinu, o které se říká, že je o vůli a o hlavě. Po šedesáti kilometrech totiž už cítíš každý kámen. Ale čím pomaleji jdeš, tím víc to bolí. Takže ideální je dát do toho všechno.

To je tvůj recept na řešení krize?
Ano, krize na nás přišla s končící nocí, vycházelo to zrovna na Lysou horu. Šly jsme nahoru a bylo to ospalé, asi nejdelší stoupání. Při rozednění se mi chtělo spát, ale měla jsem kofeinové lahvičky, což pomohlo. Pak následoval těžký sběh ze Smrku, to už opravdu bolelo, ale nebraly jsme to jako krizi, ale jako součást závodu. Už jsem zažila i horší stavy.

Čím konkrétně si může člověk při takovém zápřahu pomoci?
Pořád jsme se snažily něco jíst, dostat do sebe něco. Při Beskydské sedmičce je v každém údolí stanice s jídlem, takže můžeš běžet docela na lehko. V batohu jsem měla jenom lahvičky s vodou a něco na zakousnutí, přesnídávky a řeckou chalvu. V údolí doplníš vodu, ovoce a od druhé půlky si můžeš dát chleba se škvarkovou pomazánkou nebo polévku. Jinak jsem jela hlavně na kofolu, kterou jsme měly od mého přítele od tří hodin ráno připravenou na stanovištích. Jinak jsme se na občerstvení v rámci taktiky chtěly jen minimálně zdržovat, abychom nevypadly z tempa.

Jsou nějaké další způsoby, jak krizi zvládnout a doběhnout do cíle?
Spousta týmů to řešila tak, že měly lano nebo gumu a toho druhého, který nemohl, táhly. My jsme ho zrovna při stoupání na Lysou u sebe neměly, takže jsme šly bez toho. Spíše jsme se snažily spolu mluvit. Trošku jsme se hecovaly, ale nebylo to až tak nutné. Když bylo třeba, klidně jsme postály, něco snědly. Nakonec to byla Jarka, která měla větší vůli to zlomit do vítězného finiše. V podstatě jsme totiž byly celou dobu druhé a měly dvacet minut ztrátu.

Co jste vůbec od závodu čekaly?
Nešlo nám o to vyhrát za každou cenu, ale na Pustevnách jsme zjistily, že první dvojice je jen jednu až dvě minuty před námi. To byl asi sedmdesátý kilometr a my původně chtěly hlavně v klidu dojít. Najednou z toho byl takový souboj, kdy jsme se pod Pustevnami dostaly na první místo a pak už zbýval jen Velký Javorník, který je jako jediný z vrcholů pod tisíc metrů.

Překvapily jste samy sebe tím, jak se vám dařilo?
Dá se to tak říct, že protože holky, které vedly, byly favorizované, ale měly nějaké problémy. O tom ovšem je tento sport. Každý den ti nevyjde a není ti jen dobře. Sama vím, že mi bylo špatně na většině závodů, což nikdo neřeší. Proto mi vadilo, když nám v cíli někdo řekl, že jsme vyhrály na úkor toho, že jim bylo blbě. To mě mrzelo.

Ale jinak to asi v cíli bylo o příjemnějších pocitech, ne?
Bylo to úplně nádherné.  Abych řekla pravdu, nám se chtělo brečet už od půlky závodu, ale to myslím v dobrém. Cítily jsme se skvěle, až nás dojímalo, že nám to šlo. Takže v cíli to bylo nepopsatelné. Dokázaly jsme něco, co jsme nečekaly. A to, že se nám chtělo brečet dojetím, máme obě podobné. Jsme totiž stejné znamení. Takže klidně jsme jedna před druhou projevily emoce, když jsme věděly, že to zvládneme. To se nám stalo i na jiných závodech.

Vnímáš jako klíčové právě to, s kým závod běžíš?
Jednoznačně, navíc osobně mi víc vyhovuje běžet s někým než sama za sebe. Je tam zodpovědnost za druhého člověka, je to o tom, jak ho znáš a jak mu věříš, že tě podrží v krizi. V závodě je ale moc dvojic, co se poprvé potkají až na startu. Buď to jsou profíci, kterým to nevadí, nebo nadšenci, kteří to jdou zkusit. My s Jarkou jsme se poznaly před dvěma lety. Je zkušenější, běhá po horách, závodí v Alpách a přitom je to máma od dvou dětí. Musím říct, že mě motivovala ve všech směrech. Hlavně neskutečnou vůlí. Tím, že se známe osobně, jsme věděly, co od sebe můžeme čekat, byť oficiálně jsme spolu běžely poprvé.

Co podle tebe lidi přitahuje na těchto extrémních závodech?
Myslím si, že to táhne spíše poloblázny. Dostaneš se do úplně jiné reality a přijdeš na hodnoty, které v běžném životě neoceníš. Běžné životní potřeby najednou dostanou jinou váhu, posune tě to do jiného světa. Jsi třeba opravdu rád, že máš suché ponožky a tričko. Beru to jako psychickou i fyzickou terapii, při které se zbavím starostí z práce a stresu. Je to moje forma odreagování se.

Přesto nelze nezmínit i čistě sportovní stránku a touhu vítězit. Kdy jsi zjistila, že budeš chtít běhat další a další závody a zlepšovat se?
Rozhodujícím momentem je to, když vidíš, jak to tělo zvládá a že se zlepšuješ. Žene tě to dopředu a člověk je pak hladový a chce ze sebe vydat maximum. Teď se trochu bojím, až přijde moje maximum, ale doufám, že to jen tak brzy nebude.

Člověk by si řekl, že na první pohled křehká holka zrovna asi nebude toužit po zdolávání fyzických limitů. Jací jsou vlastně lidi, kteří běhají tak jako ty?
Mně se na tom líbí právě to, že tyto závody jsou pro širokou škálu lidí, prakticky úplně pro všechny. Jsou to maminky od dětí, ale i lidi, co jsou sami a hledají společnost. Každý to bere jinak a něco si z toho bere pro sebe. Může to být trošku únik z hektického světa. Najednou jsme na tom všichni úplně stejně, každý si sáhne na dno a prožije si svůj příběh o tom, že se musí postavit na nohy, i když to už nejde. Což člověka hodně vnitřně posílí i pro běžný život.