Dittrich Academy. Chci předávat dál nejen své beauty know-how

Péče o pleť a líčení Kristinu Dittrich vždycky bavily. Svůj život původně spojila s kariérou v korporátu, kde se dostala na vysoké manažerské posty.

Když jí práce přestala dávat smysl, rozhodla se pro krok do neznáma: do světa profesionálního líčení, kde si vysnila vlastní akademii. A tu také vybudovala. Stala se z ní freelance make-up artist & hair stylist, majitelka Dittrich Academy & Beauty, vizionářka a maminka dvou dětí.

Kdo je Kristina Dittrich?

Máma dvou dětí, úplně obyčejná ženská, která si prostě plní svůj sen.

Jaký je ten sen?

Vždycky jsem chtěla vlastní beauty akademii, ale nikdy to asi nebylo nic tak hmatatelného. Můj sen je mít prostě šťastný život a dělat něco, co miluji. Měla jsem štěstí, že jsem to vždycky tak měla. Ať už jsem pracovala v hotelnictví, nebo teď, když pracuji v beauty sektoru.

Začínala jste tedy v hotelnictví?

Ano, patnáct let jsem pracovala v hotelnictví, kde jsem si vybudovala velmi dobrou pozici. Odcházela jsem vlastně z postu manažerky pro Česko a Slovensko v jednom mezinárodním řetězci. Prošla jsem za ty roky vším: od loupání brambor až po všechny možné pozice. Vždycky jsem svou práci milovala, ale ty vyšší manažerské pozice mě nedělaly úplně šťastnou. Už to byl byznys, už to byla čísla, a zjistila jsem, že potřebuju předávat hodnotu. Takže v tu dobu začalo líčení.

Kdy v tom hotelnictví vzniklo nějaké to „chci líčit“?

Registrovala jsem se nejdříve do multilevelu. V této sféře jsem začala ke kosmetice více tíhnout. Nebylo to tak, že bych se sama nelíčila, nebo si ze dne na den řekla – tak, budu líčit – a najednou šup, a jdu líčit lidi. Ale právě v období, kdy jsem pracovala v multilevelu, jsem k této práci přičichla. Dělala jsem si různé kurzy, a postupem času už jsem zase zjistila, že ten multilevel pro mě úplně není. Skin care a líčení mě vždycky bavily. Hodně mě baví práce v týmu, právě proto jsem věděla, že musím vybudovat něco, kde budu mít tým, což akademie a beauty studio splnily. V tuto chvíli je nás už pět, a stále rosteme. Je to boží, miluji to. Můžu být v totální krizi, ale jakmile vezmu do ruky štětce, uklidní mě to.

Baví vás práce v týmu, takže nejste sólistka?

Vůbec ne. Potřebuji tým, jsem týmová hráčka. K tomu, aby mě práce bavila, potřebuji lidi okolo. V multilevelu to bylo podobné: vybudovala jsem si obrovský tým, který jsem vedla, během dvou let jsem se dostala na pozici ředitelky. Když do něčeho jdu, tak se vším všudy. Měla jsem šedesát holek v týmu a bylo to super. Ráda jsem se vzdělávala.

Proč jste tedy v multilevelu skončila?

Nebaví mě prodávat. Zjistila jsem, že to pro mě úplně není ono a nedávalo mi už smysl déle zůstávat. Chtěla jsem se poohlédnout po něčem jiném. Vizážistika mě začínala čím dál tím víc bavit, chtěla jsem vytvořit něco vlastního, a tak jsem do toho šla. Zjistila jsem, že jsem v tom asi i dobrá, postupně jsem se o tomto odvětví dozvídala víc a víc informací.

Brala jste mamince líčidla a líčila se sama jako malá?

To ani ne. Mě péče o sebe, skin care a líčení bavily odjakživa. Ale mamince jsem štětce nebrala. Ne že by se moje mamka o sebe nestarala, ale že by se výrazněji líčila, to si nepamatuji. Možná to bylo spojeno i s tím hotelnictvím, protože i v tomto odvětví je třeba dobře vypadat, jestliže jste v kontaktu s lidmi.

Foto: Michaela Kulštejnová

Kdy jste si v hotelnictví řekla, že toho máte dost?

Bylo to spojeno také s mateřstvím. S bývalým partnerem jsme plánovali miminko. A pak to bylo spojeno také s těmi pozicemi, na kterých jsem pracovala. Začala jsem být strašně nešťastná. Milovala jsem své zaměstnání, jeho náplní však najednou nebyla práce s lidmi, ale spíše snižování stavů a podobně. Směřovala jsem k vyhoření. Čím dál víc mě bavila skin care, líčení. Do toho se bývalý manžel vracel zpátky z ciziny. Měli jsme vztah na dálku, žila jsem v Praze, teď jsme šli spolu zpátky na Moravu. Rozhodovala jsem se, ze které židličky sesednout, na které zůstat. A rozhodla jsem se jít na volnou nohu.

Bála jste se?

Ano. Byla jsem vystrašená! Nevěřila bych, že se vizážistikou uživím. Bylo to strašně těžké rozhodnutí. U nás v rodině nikdo nepodniká. Taťka je například stavař, ale to je trošku něco jiného. Všichni mě odrazovali, že je lepší mít jistotu, nemám se cpát někam, kde je to nejisté a podobně. Navíc jsem do té doby byla zaměstnanec. Věděla jsem, že mi čtvrtého přijde na účet výplata. Bylo to příšerné. Bývalý partner mě v té době podržel, protože jsem asi měsíc brečela, že nebudu mít co jíst, co budeme dělat, nebudu mít peníze. Byl to strašidelný začátek. Pomohlo mi však to, že jsem do dvou měsíců od odchodu z korporátu otěhotněla.

Jak dlouho vám trval rozjezd v nové branži?

Měla jsem dlouhý rozjezd, protože jsem v mezičase porodila dvě děti. Na chvíli jsem se rozjela, pak porod, pak pár měsíců s dětmi, pak zase práce a tak. Nikdy jsem nepracovala celý týden. Až od loňského roku opravdu pracuji pět dní v týdnu. Holčičky začaly chodit do školky, takže mám prostor. Jsem extrémní workoholik a na mateřské jsem také pracovala.

Jak jste si získala první klientky?

Docela těžko. Ale myslím, že mi v tom trošku pomohl multilevel, měla jsem kontakty. Mám také výhodu toho, že se umím napojit na zajímavé lidi a projekty. Lidé se mnou, myslím si, rádi spolupracují. Považuji to za svou silnou stránku – vzbudit v lidech pocit, že se mnou chtějí strávit čas. Multilevel zase nebyl takový úspěch, abych byla upřímná. Po dvou letech jsem měla sice obrovský tým, ale musela bych je školit, něco jim předávat, a to je šílená práce. Sama jsem moc neprodávala, a nemohla tím pádem jít příkladem, aby tým prodával. Postupovaly jsme, splňovaly jsme kvalifikace, ale neprodávaly. A to je pak problém.

Kde jste líčení a make-up studovala?

Začala jsem v Make-up Institute v Praze, což je pravděpodobně hlavní školicí centrum v České republice. Možná proto jsem si vytvořila něco i tady, aby vzniklo kvalitní vzdělání i u nás na Moravě. V podstatě se školím a vzdělávám pořád, baví mě to. A vlastně i mezinárodně – poslední dva roky jezdím do Polska za jednou vizážistkou. V líčení jsem si našla svůj rukopis. Žádné šílené techniky, výrazné looky. Neříkám, že to není hezké, to vůbec ne, ale mě to nebaví. Samozřejmě pokud přijde klientka s tím, že chce právě tohle, udělám to, ale víc mě baví precizní čisté líčení, podtržení ženské krásy, jednoduché věci. Myslím si, že právě ten rukopis je důležitý, a učím to také své studentky: není nutné umět všechno, ale najít si to své, co je bude bavit, pod čím je mohou lidé poznávat. Také se školím v Londýnské online akademii a v rámci celého světa sbírám inspiraci.

Foto: Adam Michna

Nějakou dobu jste i žila v zahraničí.

Ano, v pětadvaceti jsem odjela do Anglie, žila jsem tam. Angličanky se o sebe velmi starají. Tam jsem možná začala sledovat nějaké tutoriály o líčení a make-upu, přičichla k prvním produktům. Mám ráda hezké věci, i drahé věci, v Anglii to bylo dostupnější než u nás v Česku. Kupovala jsem si tam první Dior kousky, paletky. Pamatuji si, že jsem si v Mac obchodě kupovala štětec. Nebyly tam uvedené ceny, ale musela jsem ho mít. V té době jsem za něj dala nějakých třicet liber. Málem jsem se tam vyvrátila a měla chuť ho vrátit, ale nakonec jsem ho koupila. A mám ho dodnes. To znamená nějakých jedenáct let. Takže opravdu kvalita.

Vidíte v zahraničí nějaké odlišnosti? Jsou napřed v trendech, technikách líčení?

Ano, jsou. Hlavně v produktech. Největší problém ohledně mezinárodního školení je ten, že neseženete ty produkty. Právě ty jsou alfou a omegou celého líčení. Nejsme na tom zase až tak špatně, jsou tady skvělí vizážisté, to určitě ano. Ve světě jsou ale ještě o krok napřed. V rámci vnímání trendů sleduji různá vyhlášení cen – Oscary, Zlaté glóby a podobně. Tam vidíte, co je trendy, co bude moderní a za chvíli se to objeví i u nás.

V jakém časovém horizontu se ty novinky objeví u nás?

Je to zhruba rok. Možná se sociálními sítěmi ani to ne. Moravskoslezský kraj je krajem svateb, takže to jde hodně poznat právě na nevěstách. Nevydává se tady tolik módních časopisů, nedělají se velké produkce, focení a podobně, to vše se odehrává v Praze. Tady jedeme svatby, protože jsou tady skvělé resorty, kam jezdí lidé z celé republiky.

Když jste začínala, měla jste svůj salon nebo jiné místo, kam za vámi klientky chodily?

Tohle už je mé páté místo. Začínala jsem doma, asi jako všechny vizážistky. Bydleli jsme na Dubině, pak jsem měla v kolovně mini kamrlík, ponechaný v původní podobě, tedy vymalovaný fialově a se vzorem květin na zdech – nesnáším fialovou. Pak jsem šla do Zábřehu, kde jsem měla větší prostory. Byla jsem také chvíli ve Frýdku, a teď jsem tady. Bydlím ve Frýdku, mám tam hlídací babičku, ale vrátila jsem se pracovně zpět do Ostravy. Všichni se mi smějí – doufáme, že se odsud už neodstěhuješ.

Stěhovat se nebudete?

Doufám, že už ne. Jsem vizionář – beauty akademie ještě není hotová, mám spoustu plánů, co tady budu a chci dělat, ale už mám v hlavě věci, které bych chtěla realizovat do budoucna. Ty tedy mám zatím jen v hlavě, ty neprozradím. Věřím, že tady zůstanu. Možná budu později expandovat, až se to tady rozjede.

Otevřela jste tedy Dittrich Academy & Beauty, co vše tady mohou klientky najít?

Sídlíme v centru Ostravy, kde máme otevřenou coworkingovou část, která je vhodná pro vizážistky a brow stylistky, jež dělají laminaci obočí. Prostor je k dispozici od pondělí do neděle, a je možné si tady pronajmout židli na práci od jedné hodiny, na půlden, máme tady také měsíční členství. K dispozici je také fotoateliér, který využijí jak stylistky a vizážistky, tak je možné si jej pronajmout i samostatně. Prvotní plán to nebyl, ale je zde ta možnost. Máme tady kosmetičku, která pracuje s francouzskou značkou Sotys, a také pedikúru a manikúru, a úplně čerstvě se k nám nyní přidala kadeřnice. Máme také školicí místnost, kde probíhají rekvalifikační kurzy pod záštitou Úřadu práce. Snažíme se o individuální přístup, což si myslím, že je tady ojedinělé. Máme šest účastnic jako maximální počet, abych se mohla věnovat každé z nich a pomoci jim, když je to potřeba. Dávám také své Masterclasses pro vizážistky, také líčím klientky a mám pro ně kurzy, kde se naučí líčit samy. Ráda bych vytvořila místo, kde každá žena najde vše na jednom místě a bude se ráda vracet.

Foto: Michaela Kulštejnová

Proč vznikla beauty akademie?

Protože chci lidem fakt pomoct. Chci vizážistkám nějakým způsobem předat své know-how v oblasti managementu, a samozřejmě to, co sama umím v oblasti make-upu. Ten management hotelnictví vás proškolí, myslím, že díky němu se mi daří tak rychle se posouvat. Primárně chci v životě dělat to, co mě baví a naplňuje. A věřím, že můžu tohle všechno předat dál schopným lidem, kteří to mají stejně nebo podobně.

Když k vám přijdu na individuální kurz pro amatéry, naučíte mě, jak se nalíčit?

V podstatě ano. Projdeme si produkty, řekneme si, jak se v nich orientovat. Myslím si, že se mnohdy zapomíná na klientku, která se chce doma umět dobře a hezky nalíčit, ale nemá jí to kdo ukázat. Například klasický pětiminutový make-up, který může nosit do práce, i když se moc nelíčí, a podobně. Pro mě je make-up psychologie. Když se žena nalíčí, získává tím podle mě sebevědomí, a hned je to poznat. Cítí se dobře. Na individuálních kurzech se jedná o tři hodiny, kdy se hodně ptám – jaká je její rutina, co ji zajímá, jak se nejčastěji líčí, co chce umět. Mým cílem není ukázat jí nějaký full make-up, jestliže ona nejčastěji využívá denní look. Řešíme, co doma používá, co doma má. Přenastavíme vše tak, aby odsud odcházela spokojená a vybavená. Není to jen o líčení, ale třeba také o skin care, kde si produkty koupit, jak je používat. Navíc se mi mohou kdykoliv ozvat, když budou potřebovat nějakou radu.

A když vám klientka řekne, že pracuje s produkty z drogerie?

Nevadí to. Naučím ji pracovat s tím, co momentálně má. Doporučím jí, co by měla používat. Jsou produkty, do kterých se vyplatí investovat. Na kurz přijde klientka se svou kosmetickou taštičkou a pracujeme s tím, co právě má. Nejsem zastánce vyhazování věcí, takže pokud klientka uzná za vhodné, postupně může produkty obnovit a třeba pracovat s těmi, které doporučím. Je to vždy na ní samotné. Pokud to tedy není micelární voda, která není vhodná na denní použití na pleť a může ji poškodit. Možná zjistíme, že má super make-up, který jí vyhovuje, a jen se s ním naučí pracovat. Ne vždy všechno zase odkývu. Jsou produkty, které jsou virální, doporučují je influencerky, které za tu propagaci dostávají zaplaceno. Klientky to koupí, ale nesedí jim to. Můžu například navrhnout investici do make-upu, ale pak se ušetří třeba na konturce nebo dalších produktech. Bohužel momentálně nejsem schopná klientce vybrat odstín make-upu, nemám všechny odstíny. Vysvětluji, jak si správně vybrat make-up.

Bylo těžké udělat ten krok k akademii?

Bylo. Všichni mi říkají, že jsem frajerka, že jsem to dokázala. Sama si to nemyslím. Zadlužila jsem se, protože jsem neměla své vlastní finance. Mám úvěry, otevřela jsem, a teprve teď začíná ta pravá práce, kdy to musíme rozjet, udržet, vydělat peníze. A teprve pak si můžu poklepat po rameni, že jsem to dokázala. Nechci tu práci a sebe snižovat, bylo to náročné, ale myslím, že pravá dřina teprve přichází.

Jak dlouhá doba byla od vize „chci beauty akademii“ po otevření?

Myslím, že i docela rychlá. Beauty akademii mám v hlavě už docela dlouho, asi pět let. Vše se zrealizovalo během asi jednoho roku. Vždycky jsem si říkala, že si otevřu akademii na svou čtyřicítku, což je příští rok. Po konzultaci s kamarádem, který se pohybuje v byznysu, jsem do toho šla dříve. Řekl mi, že je to skvělý nápad a plán. Takže jsem se kousla a začala.

Tak velké prostory ale původně nebyly v plánu, že?

Původně byla v plánu a byznys plánu jen beauty akademie a také cowork. Zbytek je absolutně neplánovaný. Hledala jsem prostory okolo sta, maximálně sto padesáti metrů čtverečních. To byl strop. Tady je téměř tři sta metrů čtverečních. Proto se celý minulý rok přepracovával business plán, sháněly se dodatečné finance, vše se přepracovávalo.

Kdy přišel ten nápad na větší prostor?

Můj velmi dobrý kamarád Luděk Šmehlík mě sem přivedl, že mi ukáže krásné prostory. Říkala jsem mu, že ne, že nechci. Jenže pak jsem se do tohoto patra zamilovala. V srpnu loňského roku jsme začali přepracovávat byznys plány, refinancování. I proto jsou některé místnosti ještě nedodělané. I proto je tady například kosmetička, která v původním plánu nebyla. Původně jsem si pohrávala s myšlenkou spolupráce s kosmetičkou někdy v budoucnu. Chtěla jsem také nějaký koutek na focení. Měla jsem představu o vizážistce, která si pronajme cowork a vezme si sem svou klientku, aby to měla kompletní. Pro nás jako vizážistky je naprosto důležitý content – obsah na sociálních sítích. Musíme se umět prezentovat – a dobře se prezentovat. Sociální sítě nám v tom pomáhají, proto potřebujeme mít krásné místo, kde můžeme vše nafotit. Chtěla jsem fotogenické prostory. Vizážistky si pronajmou místo na půl dne, nalíčí, nafotí. Ať z pronájmu vytřískají maximum.

Foto: Adam Michna

Spala jste v té době realizace vůbec?

Ano, v té době jsem se ještě stihla pustit do rozvodu. Jedu hodně na minuty, ale to mi nevadí. Možná paradoxně dobře, že jsem teď svobodná a sama, protože se koncentruji na děti a na práci. Ráno sem jezdím na osmou, předtím rozvezu děti do školky. Můj pracovní den začíná od 8:00 hodin a končí v 15:30 hodin, takže mám vyhrazený čas a vím, že v této době musím pracovat. Pak musím pro děti a jsem s nimi. Dál pracuji, až děti usnou, to je většinou administrativa a tak.

Kolik hodin spíte?

Teď už je to lepší, začala jsem spát šest hodin. Z původních čtyř je to, myslím, dobrý posun. Možná kdybych pracovala víc, mohlo by to taky být rozjetější. Měla bych čas na marketing, tím pádem by možná byla kosmetička vytíženější. Sama jsem si v hlavě nastavila, že to chci mít takto, a daří se to. Musí to být pro mě v pohodě a únosné, abych nevyhořela. Navíc jsem si od ledna řekla, že chci pomaloučku dávat do pořádku taky sebe. Začala jsem cvičit. Letošní rok chci věnovat sama sobě. Nejsem dokonalá, jak to je teď hodně v módě na sociálních sítích.

Z toho, co všechno jste zvládla a zvládáte, mám pocit, že zvládnete vše.

Vůbec ne. Občas potřebuji vypnout hlavu, místo práce koukám na Insta­gram a jen scrolluji. Je důležité, aby lidé věděli, že každý má své slabé stránky a hodně fuck-upů, které nejsou vidět na sítích. Snažím se to předávat také na školeních. Nové vizážistky budou dělat chyby, budou se učit za pochodu. Bez toho to nejde. Lidé se bojí vkročit do byznysu a dělat něco, co je skutečně baví, protože mají strach z chyb. Tohle by vás brzdit nemělo. S mou terapeutkou řešíme moje sebevědomí. Ač působím jako člověk s totálně největším sebevědomím, tak to tak vůbec není. V některých věcech. Jsem tvrdohlavá, takže v tom je možná moje výhoda, že dotáhnu věci do konce.

Kam se vy sama chcete posouvat?

Sama sebe chci neustále posouvat na vyšší level. Chtěla bych během tří let toto místo posunout tak, aby bylo známé, aby o něm lidé věděli, aby bylo fenoménem. Chci, ať odsud vycházejí kvalitní vizážistky, z beauty centra ať vycházejí nadšené vracející se klientky, které nás doporučí dál. Nejde mi o to proškolit spoustu vizážistek, ale vědět, že svou práci odvedou dobře. Také bych si ráda vychovala své vizážistky, kterým předám svatební líčení. Do budoucna bych chtěla rozšířit pobočky. Ale to je vše zatím jen v hlavě. Byla bych ráda za jednu věc: když se řekne Kristina Dittrich a Dittrich Academy & Beauty, aby se vědělo, že je to kvalitní místo, kde je komunita stejně naladěných lidí, kteří si mají co předat.

Kromě všeho, co jste výše zmínila, děláte také mentoring. Co to obnáší?

Jde o mé vedení. Čtyři týdny trávím s klientkou a má se mnou každý týden telefonní hovory. Probereme spolu to, co je její kámen úrazu, a společně na tom pracujeme. Teď jsme například v jednom případě řešily sociální sítě – slečna podávala výpověď v práci a potřebovala rozjet podnikání v tom, co ji baví. Nedávno mi dávala zpětnou vazbu, že má zabookovaných tolik svateb, kolik měla za celou loňskou sezónu. Vždy říkám – máte mě na čtyři týdny, využijte toho úplně na maximum. Co chcete, to vám řeknu. Nevěřím v konkurenci. Naopak věřím v podporu a předávání. Každá vizážistka by se měla snažit mít svůj rukopis, já ho mám. Takže pro mě je nová vizážistka radost, ne konkurence.

Jste také motivační řečnicí, kdy sdílíte svůj příběh s ostatními. Co vám to dává?

Strašně moc. Je to pro mě velmi velký výstup z komfortní zóny. Co se byznysu týká, nemám problém mluvit o čemkoliv. Co se týká osobního života, který byl poslední rok velmi náročný, sdílení je pro mě těžší. Bylo to velmi zajímavé, sdílet takto s lidmi svůj příběh. Po první takové zkušenosti za mnou přišly dvě ženy s tím, že jsem jim pomohla. Procházejí si podobnými situacemi, ať už v osobním, nebo pracovním životě, a pomohlo jim, co slyšely. Na sociálních sítích totiž vše působí dokonale, jednoduše, že se vše daří, ale realita je jiná. I mé sociální sítě tak mohou působit. Je za mě důležité mluvit o té cestě, o tom, co se povedlo, jaké fuckupy a nezdary se staly, jak se z nich poučit. Hned je to pak uvěřitelnější a reálné. Líbí se mi, že díky mému příběhu někdo zjistí, že není vše zalité sluncem.

Foto: Michaela Kulštejnová

Kde vidíte sebe a beauty akademii za 10 let?

Na vrcholu. Ne, vážně, chtěla bych, aby měla Dittrich Academy & Beauty jméno. Podobně, jako když se řekne Make-up Institut v Praze, všichni vědí, o co se jedná. To je můj cíl. S tím jde ruku v ruce taky kvalita, která je pro mě velmi důležitá.

Máte někdy strach?

Pořád. Myslím si, že ten, kdo se nebojí, se nikdy nikam nedostane. Strach má tu moc posouvat. I ti nejúspěšnější mají, podle mě, strach. Nepřemýšlím, jdu a zkusím to. Mamka mi vždycky říká, prosím tě, hlavně nezkrachuj. Odpovídám, že když zkrachuji, tak v supermarketu na pokladnu vždycky berou. Nechci v devadesáti sedět a přemýšlet, co jsem mohla udělat a neudělala. Raději si řeknu, to byla jízda, něco nevyšlo, něco vyšlo a je to super. Nevyšlo mi dost věcí – hotelnictví, multilevel – ale posunulo mě to do současné pozice.