Chceme otevírat současná témata, říká umělecký šéf Divadla loutek Jakub Maksymov

V Ostravě vypukl festival Spectaculo Interesse, který potrvá až do pondělí. „Program je letos opravdu pestrý,“ říká v podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni! umělecký šéf Divadla loutek Ostrava Jakub Maksymov.

Když chystáte festival, máte to podobně jako Zlata Holušová a její následovníci při přípravě Colours, že chcete daná představení vidět, a pak se rozhodujete? Nebo pracujete jinak?

Ideální je samozřejmě vidět všechna představení naživo. V praxi to ale není možné – celá dramaturgická rada pracuje na plný úvazek v divadle a nikdo z nás nemá „jen“ festival jako hlavní náplň práce. Proto často vybíráme na základě předchozích dobrých diváckých zkušeností se soubory. Některé inscenace tak vidíme naživo, jiné pouze ze záznamu. Vždy diskutujeme, jak to bude na diváky působit, jestli je obsah přenositelný.

Neoficiálním mottem letošního ročníku je prostupnost. Chtěli jsme festival udělat jazykově otevřený – pokud je třeba, každé představení titulkujeme česky i anglicky, aby se nikdo z návštěvníků festivalu necítil odstrčen.

Když jsem se díval na program, uvědomil jsem si, že spousta představení je úplně beze slov. Je to jeden z trendů současného loutkového nezávislého divadla, které má ambice jezdit po světě. Produkčně to zjednodušuje práci jak tvůrcům, tak také pořadatelům. Je tu ambice vytvářet něco univerzálně srozumitelného.

Co vlastně má festival návštěvníkům sdělit, co se mají lidé dozvědět?

Naším cílem je představit aktuální loutkářské proudy – to nejzajímavější, co vzniklo za poslední dvě sezony. Do programu jsme nicméně zařadili i několik projektů staršího data, které se třeba nepodařilo přivést během minulého ročníku. Pokud by některý ostravský divák navštívil všechna představení (což je asi nereálné, ale teoreticky), získal by velmi dobrý přehled o tom, co se děje na poli loutkářského umění v evropském, a částečně i světovém kontextu. Mohl by si porovnat tvorbu českých statutárních divadel s ostatními a zhodnotit, jestli držíme krok, nebo jestli třeba nemáme přidat. Uvidí také práci tvůrců, studentů a absolventů několika evropských loutkářských škol a může odhadnout, kam se tento obor bude dál ubírat.

A pokud jde o obyčejného diváka?

Diváka chceme inspirovat, nabídnout mu určitou výzvu a pokusit se mu otevřít nový pohled na divadlo – a možná i na způsob, jak přemýšlet o světě. Mě osobně vždy baví sledovat práci někoho, kdo pochází z úplně jiného prostředí, tvoří jinak a přináší nový pohled na svět. Tuhle fascinaci bych rád předával i festivalovým divákům. Pro Ostravu navíc rozvíjíme jedno malé podtéma – nabízíme program a dílny pro školní skupiny. Představení pro děti často otevírají aktuální témata. Přijdou děti z mateřských škol, žáci i studenti a všichni si mohou zažít něco, co se vymyká jejich běžné zkušenosti, a trochu si tak rozšířit obzory.

Dá se stručně říct, kam tedy dle vás loutkové divadlo směřuje? Jak se mění formy sdílení, jak se mění loutky v souvislosti s nástupem digitálních technologií?

Při každé obecné otázce bývám velmi opatrný, protože tvrdit něco obecně je velmi ošemetné. Ale pokusím se. Že se do divadel všeobecně integrují moderní technologie, to pravda je. Můžeme se setkat s virtuální realitou, s vícekanálovým zvukem, projekce jsou úplným standardem... Pro integrování těchto technologií je loutkové divadlo dobrým žánrem, neboť ono je samo o sobě ze své podstaty syntetické. Loutka jako znak vzniká na základě spojení výtvarného prvku a herce. Herec ovládá něco neživého a divák ten objekt vnímá jako živý. To už jsou dva prvky, které dohromady znamenají něco dalšího.

Foto: se souhlasem Divadla loutek Ostrava

Na jevišti vzniká syntéza. Na přidávání dalších komponentů je tak loutkové divadlo velmi dobře připraveno. Další trend, který můžeme pozorovat, je miniaturizace loutkového divadla. Na katedře alternativního a loutkového divadla v Praze vzniká řada malých loutkových projektů, které zdůrazňují materialitu použitých loutek či věcí, se kterými studenti pracují. Je to reakce loutkového divadla na performativní obrat. Tvůrci nám ukazují, v čem je ten který materiál autentický. Používají třeba staré předměty, na nichž je v jejich opotřebení vidět jejich historie, což zprostředkovává divákovi zcela jiný prožitek, než kdyby pracovali s rekvizitou vyrobenou pro tu kterou hru.

Na jakých scénách, v jakých prostorách se festival odehrává?

Těch je! Pokusím se žádnou scénu nevynechat. Samozřejmě festival probíhá na obou našich scénách tady v Divadle loutek – na naší hlavní scéně a také dole v prostorách alternativní scény. Dále spolupracujeme s komorní scénou Aréna. Další malou alternativní scénu jsme otevřeli na Slezskoostravském hradě či v areálu Vítkovic. A stejně jako před dvěma lety i nyní spolupracujeme se Studiem G. Takto to máme, pokrýváme střed Ostravy.

Stává se, že si nějaký soubor z finančních důvodů nemůže festival dovolit?

Ano, to se stává. Ale tím největším problémem bývá čas přípravy. To je to nejkomplikovanější. Festival trvá pět dní a my na těch šesti scénách uvedeme dohromady pětadvacet soutěžních představení. To znamená obrovské množství času. Ty slavné soubory potřebují v prostorách zkoušet, aby udržely kvalitu svého představení v míře, pod jakou jsou ochotní se podepsat. To znamená, že třeba tři až čtyři dny se připravují. Soubor AKHE se připravuje pět dní. Na více takových souborů by opravdu rozpočet ani prostorové kapacity nestačily.

Ostravské Divadlo loutek je fenoménem, vznik se datuje k roku 1953, funguje tedy již 70 let. Jaká je to pro vás výzva být uměleckým šéfem takové instituce?

Je to rozhodně velká výzva. Jsme jedním z největších statutárních loutkových divadel v České republice, máme velký soubor, velký repertoár. Enormní je také počet repríz, které se zde každou sezónu odehrávají. Divadlo je prakticky neustále plné. Máme velmi dobře fungující nábor, který nám zajišťuje neustálý přísun diváků všeho věku. Výzva to je. A to i vzhledem k předchozímu vedení, které zde působilo poměrně dlouho, a tak každá změna kurzu, kterou bych chtěl učinit, si vyžaduje značný čas. Instituce má svoji setrvačnost, tak to zkrátka je.

Když tak spolu sedíme na jevišti a já se dívám do hlediště, nemohu se nezeptat. Máte tu skoro pořád plno, jak často vás mrzí, že hlediště není větší?

To mě zas až tak moc nemrzí, protože nějaká intimnost a blízkost loutkovému divadlu sluší. Tento sál je dobře architektonicky řešený, protože i ten, kdo sedí v poslední řadě, ten kontakt má. Ale i tak je ten prostor dost velký, aby byl blízký tak, jak to vyžaduje nějaké větší gesto scénografa. Mít ještě větší prostor se mi jeví jako nepraktické. Loutky jsou koncipovány tak, aby s nimi mohl člověk manipulovat, mohl je přenášet, aby byl schopen se s nimi někam schovat, udělat nějaké překvapení. Čím větší prostor, tím větší komplikace technického typu, tím větší náklady.

Foto: Petr Hrubeš

Jaká je vaše představa budoucnosti Divadla loutek? Jako umělecký šéf byste možná měl nastavit nějakou cestu, nějaký styl. Když vybíráte představení, co vás více láká – klasika, experimenty...

To nejlepší a nejzajímavější bude asi vznikat v meziprostoru výše zmíněných možností. Je důležité pracovat s obojím. S očekáváním diváka, co si chce z divadla odnést, ale také držet prst na tepu doby a být napojen na vývoj současného divadla. Chtěl bych, aby se tady dělalo současné divadlo pro mladého diváka, abychom otevírali současná témata. Toho lze docílit různými způsoby. Jednak můžeme pracovat se současnými formami, můžeme sem zvát současné režiséry. Jednou z takových vlaštovek byla v minulé sezóně Veronika Poldauf Riedlbauchová, která uvedla cukrářskou grotesku Marcipáni. No a v sezóně následující u nás budeme hostit soubor ODIVO ze Slovenska, který patří k nejzajímavějším uskupením, které se tvorbou loutkového divadla zabývají. Jejich inscenace, kterou s našimi herci nazkouší, bude kombinovat postupy loutkového a pohybového divadla. Od této syntézy si toho dost slibuju. Další režisér, který u nás bude působit, se jmenuje Jiří Adámek. Je to jeden z nejzajímavějších českých režisérů divadla formy. Vytváří hravé inscenace, až dadaistické scénické tvary. To je další spolupráce, na kterou se těším. Chtěl bych, aby tvorba, se kterou se zde diváci budou setkávat, byla hravá, radostná, zábavná. Ale ne v tom komerčním slova smyslu. Diváka by měla vnitřně aktivizovat, povzbudit. Povzbudit v zájmu o divadlo, o svět okolo sebe.

Teď otázka na diváky. Zřejmě to bude u každé hry jinak. Koho byste chtěl vidět v hledišti? Pro koho je Divadlo loutek?

Pokud se budeme bavit o loutkovém divadle obecně, o žánru, tak tam žádné věkové omezení není. Je pro kohokoli a je to žánr jako každý jiný. Loutkové divadlo lze tvořit i tak, že bude pro dětského diváka dokonce úplně nevhodné. Nebylo tomu tak vždy, že bylo loutkové divadlo vnímáno jako žánr primárně určený pro děti. To je poměrně novodobý vynález. Na začátku 20. století se loutkového divadla v hojné míře ujali pedagogové, kteří v něm spatřovali zajímavý prostředek k edukaci dětí. Kašpárek tak například učil děti, jak si čistit zuby, jak jíst zdravě a podobně. Toto v divadle dělat nechceme. To není náš úkol. Nám jde o to zprostředkovávat umělecký zážitek. Pokud chceme mluvit o výchovné funkci divadla, tak se především bavme o estetické výchově. Vrátíme-li se ale k našemu cílovému publiku, tak si myslím, že dobře udělané dětské představení nemá horní hranici. Má přesah. Bude spokojené pětileté dítě a něco si najde i padesátiletý muž. Dá se to. To je první část mé odpovědi. A co se týká dospělého diváka, chtěli bychom v budoucnosti tvořit pro ně představení. V tuto chvíli to ale není to nejpalčivější, to nejaktuálnější, čím bychom se měli zabývat. V tuto chvíli je nejzásadnější vytvořit nový repertoár pro dětského diváka, který je pro nás klíčový. Již nyní ale vysíláme sondy do těch vyšších věkových adres, zejména mezi náctileté, pro které již nyní uvádíme několik inscenací – například Nejhorší věc na světě nebo hru Pley Boyz, která měla v loňské sezóně premiéru.

V době, kdy vznikají technologicky špičkové filmy, kdy se můžeme dívat na 3D a víceD obraz, kdy se v kinech dostávají brýle s virtuální realitou, jinými slovy v době, kdy je možné i nemožné vše, v divadle loutek je plno. Dítě přesně vidí, že toto je ze dřeva, toto je z látky, za loutkou stojí skutečný člověk – to je zcela jiné, a přesto je dítě vztaženo do příběhu, směje se… Jak si vysvětlujete, že to ještě funguje?

Všechny typy divadla mají společnou jednu věc – odehrává se zde setkání člověka s člověkem. Jak říkal slavný britský režisér Peter Brook: jde o setkání skupiny lidí, která si něco připravila, se skupinou lidí, která si nepřipravila nic. O tuto jednoduchou výměnu jde, a ta je nenahraditelná. Jsme tvorové společenští. V covidu jsme to všichni zjistili. Potřebujeme se živě setkávat. Toto je podle mě důvod, proč bude mít divadlo ve společnosti vždycky své místo. Žádné jiné médium toto zprostředkovat nemůže.

Váš loutkový životopis je poměrně bohatý. Na svůj mladý věk jste toho absolvoval již dost. Řekněte mi, jak se k vám loutka dostala? Je to ten romantický příběh, že jste na půdě vyštrachal dědečkovo loutkové divadlo, začal jste si hrát a už vás to nepustilo?

Bylo to zcela jinak. Vyrůstal jsem v paneláku. Na půdu jsem se ve svém dětství snad nikdy nedostal, nebo si to nepamatuji. Pocházím z malého města ve východních Čechách – z Jaroměře. Tehdy se na tamější základní umělecké škole otevíral literárně dramatický obor. Paní Jaroslava Hlasová, pedagožka tohoto oboru, přenášela na nás, své žáky to, co se naučila od Jana Dvořáka, někdejšího ředitele a také dramaturga slavného východočeského divadla Drak.

Foto: se souhlasem Divadla loutek Ostrava

Já jsem se nechal nakazit tím étosem a už mě to nepustilo. Loutkářský svět jsem si po krůčkách objevoval a každoroční návštěvy festivalu Loutkářská Chrudim mi v tom velmi pomáhaly. Až vše přerostlo v takovou lásku, že jsem se rozhodl pro studium režie a dramaturgie na katedře alternativního loutkového divadla v Praze, a definitivně jsem se rozhodl pro tuto dráhu. A měl jsem štěstí, že jsem se etabloval a prosadil do té míry, že teď sedím tady a povídám si s vámi.

Jako dítě jsem se ve škole učil o slavné české loutkářské škole. Platí to ještě dnes?

V mezinárodním rozměru ten zvuk české loutkové divadlo stále má, pořád se o něm ví. Když cestuji po Evropě, setkávám se s odezvou. Lidé znají slavné české režiséry a loutková divadla. Ale nelze říci, že by český přístup k loutkám byl globálně dominantní. Tvoříme spíše jeden ze současných důležitých proudů. Za svou misi pak pokládám to, abychom i my, Divadlo loutek Ostrava, byli součástí tohoto proudu a byli známí ve světě. Co se týká toho, že by Češi jezdili do světa učit o loutkách, to se myslím úplně neděje. Už asi nikdy nebudeme my ti globální loutkáři. Není pro to už ve společnosti takové zázemí, jaké bývalo dříve. Výrazně ubylo například amatérských souborů a s tím ubylo i celkového zájmu o loutkové divadlo. Nicméně stále jej tvoří řada velmi zajímavých a talentovaných lidí.

Já o vás ale vím, že se chystáte Divadlo loutek zviditelnit v zahraničí – v Japonsku.

Je to tak. Před časem nás oslovil magistrát, zda bychom se chtěli podílet na prezentaci města Ostravy v rámci letošní výstavy Expo, která se koná v Japonsku. Samozřejmě jsme na to kývli, protože to je nejen zajímavá prezentace města, ale samozřejmě také nás – divadla. Nejedeme s žádným konkrétním představením, připravujeme hru na klíč, kdy představíme město a připravujeme také na klíč krátký loutkový film.

Jak bude film vypadat, jak představí Ostravu?

Bude to Ostrava očima loutek. Velmi jednoduchý příběh dvou loutkových charakterů – kluka a holky, kteří nahánějí po městě svého třetího kamaráda. Ten si koupil strašně moc heliových balónků, s nimiž se vznesl a které ho odnášejí z Divadla loutek pryč. A ti dva ho chytají, hledají, a jak pobíhají městem, tak my to město hravou formou představujeme. Je to zajímavé i z pohledu loutek, které jsou na místech, kam by se jinak vůbec nedostaly.

Jakub Maksymov

Absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a věnuje se zejména loutkovému divadlu v kombinaci s nejrůznějšími technologiemi a netradičními formami. Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá divadlo objektů, které zkoumá i teoreticky. Režíroval na Slovensku, v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii či v Německu. Experimentuje s výrazovými prostředky a technologiemi, vytváří autorské inscenace. Na principu puppet cinema byly založeny inscenace Chronoskřítkové, která byla uvedena v Bratislavském bábkovém divadle, nebo Kubik z mnichovského Kindertheater Fraunhofer. Principy ruchařské práce využil v inscenaci Na vukovom tragu v Pozorište Mladih (Nový Sad, Srbsko). S rozmanitými fyzikálními experimenty pracoval v Teslovi, jenž měl premiéru v divadle Komedie roku 2021.

Foto: Petr Hrubeš

Zároveň zkoumá možnosti, jak s divákem komunikovat i mimo konvenčně vytyčené pole lineárního příběhu. A jako Antarktida (Bábkové divadlo Žilina, Slovensko) je divadelní lexikon, Komodo (v kladenském Divadle Lampion) obsahuje interaktivní pasáže připomínající dětskou hernu. Stal se Talentem roku 2020 v Cenách divadelních kritiky. Získal také několik ocenění z evropských festivalů, například Cenu Jana Borny festivalu Dítě v Dlouhé, Hlavní cenu festivalu PIF v Záhřebu, Cenu za nejlepší inscenaci na Prvním srbském Assitej festivalu.

V Divadle loutek Ostrava má na kontě inscenace Pilot a Malý princ a Jedenáct babiček. Dlouhodobě pracuje ve tvůrčí trojici spolu se scénografkou Olgou Ziębińskou a hudebním skladatelem Lazarem Novkovem. Jakub Maksymov je uměleckým ředitelem festivalu Spectaculo Interesse.