Společnost
08/10/2016 Jaroslav Baďura

Cesta do Dakaru: Stopařka v buši a hledání vesnice, která neexistuje

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední postřehy doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

Vojáci šli hlídat hotel, my jsme se vydali nějaký najít. Protože v Bamaku u chodníku se opravdu spát nedá. A v místním parku bych nechtěl spát ani s kalašnikovem pod hlavou.

Po hodině hledání se nám jeden opravdu podařilo najít. Bohužel noc tam stála tolik, že i arabský šejk by musel prodat své tři manželky, a tak hledáme jiný.

Konečně se nám jeden podaří najít. Ovšem nemá své parkoviště a tak přichází hlídač a celou noc bude u našich aut sedět. Snad se mu podaří naše bedny s párkem a fazolí uhlídat. Za což dostane nemalou odměnu v podobě tří eur.

V hotýlku teče dokonce teplá voda a tak kromě malarických komárů, jiskřící zásuvky a jednoho ručníku pro dva lidi nás nic netrápí. Zvrhlejší část výpravy vyráží do nočních ulic na jídlo a já posílám domů fotky, abyste jako věděli, kde se právě nacházíme a co vidíme.

Ale i já později podléhám svodům potemnělých ulic a jdu se projít. Moje zrcadlovka je poměrně velká a v odlehlých uličkách přitahuje znalce fototechniky, proto zrychlenými kroky, které by možná mnozí spíše nazvali úprkem, mizím, a jdu na kutě.

Ráno vyrážíme dále, chudší o dalšího člena posádky který odlétá domů z pracovních důvodů, asi po čtrnácti hodinách opouštíme hlavní cestu a vydáváme se prašnou silnicí, která dle mapy je lemována zeleně, což znamená, že by se mělo jednat o příjemné cestování…

To sice měli pravdu, ale zapomněli napsat, že je zajímavá pro pěší, muly a osly, ale ne pro auta. Tudy opravdu auta jela naposledy před první světovou válkou, od té doby tu opravdu žádné auto neprojelo. GPS volila trasy podle své momentální nálady a vytrvale nás posílala na neexistující cesty. Mapu jsme sice měli, ale jeden centimetr na mapě se rovnal sto kilometrům, což k orientaci v buši zrovna moc nepřispělo.

Cesta vede zuhelnatělým lesem, občas nám přes cestu přeběhne opice, silnici lemují tabule, které upozorňují na zaminované území, prostě pohoda. Jediné, co připomíná, že jsme na silnici, jsou místní na motorkách. Na jedné z nich nás zaujme postarší žena s obrovským rancem na zádech.

Jakožto čeští gentlemani jí nabízíme, že ji svezeme v autě. Usměv značí, že je ráda, a že oželí drncání na motorce. Cpeme bágl do auta a vyrážíme dále. Na dotaz, kam jede, jmenuje vesnici, kterou ovšem na mapě nenacházíme. Ale reaguje stejně, když se jí zeptáme, jestli má žízeň –  prostě lehký usměv a skelný pohled.

Po dvou hodinách ženě dávám napít vody a nabídnu čokoládu. Nenápadným pozorování zjišťuji, že se čokolády ani nedotkne a ihned ji schová, stejně tak i plechovku s pitím.

Jedeme dále, je již skoro tma, ve tmě se najednou před námi objeví světýlko jak z perníkové chaloupky a my vjíždíme do vesnice, kde nám nabídnou, že tam můžeme přespat. Naše stopařka vypadá, že sice neví, kde je, ale evidentně jí to nevadí, protože místním rozumí o poznání více než my.

Rozkládáme stan a lehátko k proutěnému plotu a při dohledu celé vesnice si dávám spacák na lehátko. Je jasná teplá noc, hvězdy jasně svítí, obrovští tuři s velkými rohy uléhají vedle mě na zem a usínají, z dálky se ozývají podivné zvuky, které nejdou popsat, já dávám foťák na stativ a pokouším se dělat nějaké noční fotky, snad se něco povede.

Sdílejte článek