Společnost
05/11/2016 Jaroslav Baďura

Cesta do Dakaru: Když vás z Mali do Mauretánie pustí acylpyrin

Seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední postřehy doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

Jestli jsem si říkal, že cesta zpět bude nuda, tak jsem se zmýlil. Vše začíná při pohledu na mapu. Přechod z Mali do Mauretánie, kterým jsem se dostali do této veselé země, je strašlivě daleko, cesta k němu by nám trvala minimálně 24 hodin, což se nám upřímně absolvovat nechtělo, proto hledáme bližší přechod, problém je v tom, že tam skoro žádné nejsou.

Konečně jeden nacházíme, není daleko, moc informací k němu nemáme, ale musíme to zkusit. Vzhledem absence značení nám trvá velice dlouho, než se na něj vůbec dostaneme, nakonec s pomocí místních se nám to podaří.

Hranici tvoří řeka, převoz obstarává podivný vratký vor z barelů, jako pohon slouží motor z nějaké motorky. Budíme tam velikou pozornost, všichni si nás nechápavě prohlížejí, celníci se dohadují co s námi a prohlížejí si nás jako my Eskymáky na valašských slavnostech.

Nakonec nám dají razítko a my jedeme na druhou stranu do Mauretánie. Konečně, při představě, že jsme si ušetřili 600km prašných cest, se vesele usmíváme. Bohužel naše radost netrvala dlouho, mauretánští celníci nás nekompromisně vracejí zpět, tohle není přechod pro cizince.

Nepomáhají prosby, úplatky, sliby, a ani telefonní číslo na tajemnou osobu z vedení země. Když už propadáme zoufalství, povstane Honza a jde udělat poslední pokus – zavolá velitele strážníků, dlouze s ním hovoří, při návratu do auta mu svítí radostí oči jako studentovi, kterému přijde na pokoj pomáhat s učením sličná kamarádka.

Pustí nás, ještě nikdy tudy cizince nepustili, celníci nám ukazují, že máme jet za nimi, jeden policista s námi usedá do auta. Radost se rychle mění v podivnou předtuchu, kde nás vezou? Jedeme přes malé městečko, přiznám se, že na mě působilo velice nevlídně, všichni si nás prohlížejí, my míjíme městečko a míříme za vysokým plotem z ostnatého drátu do policejní stanice.

Nikomu z nás není do zpěvu, hlavou se mi honí různé myšlenky, stojíme vzadu za policejní stanicí bez pomocí okolního světa, v autech máme profesionální kameru a vybavení k dronu, který je v této zemi zakázaný, nemáme žádné povolení k točení, focení, když si pomyslím co se stane, když nám to najdou…

První celníkův dotaz je, kolik u sebe máme peněz, to nezní moc optimisticky, nechá si otevřít kufr, začíná prohledávat auto. Blíží se ke dveřím, kde se nachází veškeré vybavení, vtom mávne rukou a usměje se, že je vše v pořádku. Kámen, který nám spadnul ze srdce, musel být slyšet až doma.

Celí šťastní rozdáváme dárky a úplatky jako politik svým voličům. Největší radost má velitel z acylpyrinu, který je tam nesmírně drahý. Vrata se otvírají a my opouštíme toto místo vstříc novým příběhům.

Sdílejte článek