Cesta do Dakaru: Když je Růžové jezero stejné jak Tichavský rybník

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední vyprávění doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

V prvním dílu seriálu popsal Petr Šigut přípravy, start a první stovky kilometrů trasy, poté jste mimo jiné četli o dobrodružném hledání cesty v Mauretánii a v minulém dílu jste si přečetli o tom, jak se hledá v poušti autoservis.

Senegal bych popsal jednoduše, je to země plná obrovských baobabů, termitišť a krásných žen. Lidé jsou tady velice chudí, ale vstřícní a chtěli by vám prodat i nos mezi očima.

Focení lidí není problém, ale má to jeden háček, rádi zapózujou, usmějí se, ale ihned po vás chtějí, abyste si něco koupili: náramky, korálky, klíčenky z rohů, člověk musí mít mnoho fyzických i psychických sil, aby se všem těm štěbetavým prodavačkám ubránil.

My jedeme krajinou baobabů dále a dále, cesta ubíhá rychle až do okamžiku, kdy nám uprostřed ničeho umře auto a to docela, nejde nic – elektrika, nastartovat, konec, dosti děsivá představa, zkusíme se spojit o ostatními a baterkou ze žluťáska startujeme, naštěstí jsme kousek od malého městečka.

V servisu zjišťují, že nám odešel alternátor, hhm, to tady budeme nocovat pár dní, pomyslel jsem si, ale chyba lávky, za hodinu jedeme dále s vyměněným alternátorem, nechápu to, myslím, že i u nás by to trvalo tak dva dny.

Tatra míří mezi baobaby a my ji točíme dronem, když si to dron náhle zamíří do koruny asi dvacetimetrového stromu, to je konec, takový dlouhý žebřík opravdu sebou nemáme, a nikomu z nás se nechce lézt za čokoládičku nahoru, když v tom zasáhne vyšší moc a dron spadne ze stromu sám dolů, je naštěstí nepoškozen, my máme radost jako vězni z amnestie a točíme dále.

Konečně Dakar, jedeme na letiště pro Karla Lopraise který se sem vrátil zavzpomínat na své úspěchy. Brzo ráno vjíždíme do národního parku Bandia, tatra se proplétá mezi nosorožci, žirafami, buvoly, daří se mi udělat pár zajímavých fotek s těmito nádhernými zvířaty.

Večer ubytování v hotelu, dobré jídlo, pivko, prostě pohoda, jak má v závěrečné etapě být. Příjezd k růžovému jezeru, kde končil světoznámý závod, mě trochu zklamal. Růžové jezero vůbec nebylo růžové, spíš kalňačka, barvou bych ji přirovnal k Tichavskému rybníku.

Brzy ráno vstávám, beru foťák a mířím k jezeru, stojím s otevřenou pusou, je opravdu růžové, má větší koncentraci soli než mrtvé moře a proto se v něm nedám moc plavat.

Bereme loďku a vydáváme se podívat na práci, kterou asi nikdo z nás místním nebude závidět, a tou je těžba soli z jezera. Lidé tady celý den stojí po ramena ve slané vodě a nabírají lopatou do loďky sůl ze dna, musí se mazat máslem, aby jim sůl nerozleptala kůži.

Když přijíždíme blíže, vypadají docela naštvaně, že je fotíme, proto jim dává náš průvodce peníze, s úsměvem si je dávají za klobouk a my sledujeme jejich dřinu.

Jarda si chce práci vyzkoušet a odhodlaně skáče mezi dělníky, i přes to, že je to kus chlapa, má veliký problém ošatku nasypat do lodě. Obrovitý černoch ho s pusou od ucha k uchu poplácává obdivně po zádech, no přiznám se, že raději zůstanu u focení a nebudu brát zdejším lidem práci..