Cesta do Dakaru: Když hledáte v poušti autoservis a proč jsou celníci všude v Africe stejní

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar.

V prvním dílu seriálu popsal Petr Šigut přípravy, start a první stovky kilometrů trasy a minule jste mimo jiné četli o dobrodružném hledání cesty v Mauretánii.

Nekonečná rovina sahary je opravdu ubíjející, jediná změna je vždy barva písku, někdy je bílá, někdy do černa či červena, místy pichlavá křovina, či mrtvolka velblouda.

Auta i motorka zdárně přejíždí výmoly a zdá se, že máme vyhráno, ovšem kontrola spodku Hondy nevěstí nic dobrého, chybí nám snad všechny plasty a plechy, co se pod vozem nacházejí, z auta kape olej jak z destilovacího kotle na slivovici. Modlíme se, ať Honda vydrží do nejbližšího městečka.

Vydržela, hledáme autoservis, nebo aspoň něco, co by ho byť vzdáleně připomínalo. Jeden konečně nacházíme, ale je natolik depresivní a bez vybavení, že bych si v něm nenechal nevyměnit ani gumu na stěrač, a proto hledáme dále. Jeden nacházíme, má montážní jámu a to rozhoduje – asi 5 mechaniků obchází auto a mudruje, co s tím. Sledujeme ortel, který vyřknou nad naší závadou. Že prej to zalepí lepidlem a pojedeme dále, no nerozumím tomu a proto se vydám na obchůzku pouštního městečka.

Životem to tady zrovna moc nekypí, vše se zde odehrává na ulicích, od prodeje pečiva, ovoce, burských oříšků, či pečeného masa. Mně se líbil prodejce bot, v pytlích jich měl hodně, ale většina byla silně obnošených a mnohé byly jen po jedné.

Místní mě neustále sledují a jakmile vytahuji foťák, tak jen vztekle ukazují, že na fotkách být nechtějí. V této zemi není radno fotit vůbec nic, omylem jsem zamířil foťák na oslíka, bohužel v okamžiku, kdy kolem přecházel voják, kterých je tam na každém rohu požehnaně, naštěstí měl dobrou náladu a já mohl po vysvětlení, že jsem nechtěl spáchat nějaký strašlivý zločin, pokračovat dále.

Prodejce koránu mi s úsměvem nabízí literaturu – máte něco v češtině? ptám se zdvořile, vypadá, že nemá, a tak si jdu koupit chleba, mimochodem vynikající. Mezitím polepili auto tak, že z něj momentálně nic nekape, ještě usmlouvat cenu a vyjíždíme dále: směr Senegal.

Nekonečná rovina a sucho se přeci jen trošičku mění, začíná být vidět stále více vegetace, občas se v bahně koupe bradavičnaté prase, snad po týdnu vidíme vodu v podobě kalné řeky, je to hraniční řeka Senegal, k večeru nás zastavují vojáci a nedoporučují jet dále, proto vaříme jídlo a já dělám konečně noční časosběry s tatrovkou.

Ráno směr hranice, vše probíhá hladce, celníka zaujme naše bedna s jídlem, v samoohřívacích sáčcích pro potřebu armády je na obrázku voják se samopalem, s velikou ostražitostí je musíme otevřít. Do těchto zemí to není asi moc dobrý nápad tyto obrázky dávat… Když celník ještě k tomu objeví na tatře lyže, asi si myslí, že jsme se dočista zbláznili.

Původní nápad byl, že bude lyžovat za tatrou v poušti v Mauretánii, ale počasí nám to nedovolilo, proto si plán necháme až do Dakaru. Celníci jsou usměvaví, ale patřičně drzí, chtějí čepice, trika, peníze, brýle, boty, je jim to fuk, když něco dostanou, otevřou závoru. Kdyby tušili, že je natáčíme speciálními sledovacími brýlemi, ve kterých je ukrytá kamera, asi by se chovali jinak, ale spíš by nás zavřeli.

Je hotovo a my jedeme k celnici senegalské, tam se vše opakuje, jen s tím rozdílem, že chtějí ještě soupis všech věcí, co vezeme, zdá se nám to nepochopitelné, ale na tomto místě rozhodně nechceme trávit vánoce a proto začneme sepisovat všechny čokolády, perníky, limonády, lyže, konzervy, lehátka, batohy, stany, léky atd, asi po čtyřech hodinách jsme hotovi, celník strčí lejstro do kapsy a my jsme konečně v Senegalu.