Cesta do Dakaru: Fotbalové utkání, jaké jste ještě nikdy neviděli

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední postřehy doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

Budím se za rozednění, kontroluji noční časosběry, jsem lehce zklamaný, nic mimořádného se v noci nestalo. Vesnice vstává, ženy se pomalu trousí s různými nádobami k místní studni, jsou usměvavé, focení si užívají, mají krásné oblečení, hodně se zdobí henou. Potom přijede místní prodavač a nabízí nám opici s mláďetem, s díky odmítáme a jdeme si raději koupit chleba, je výborný.

Ráno celá vesnice sleduje naše počínání, líbí se jim moje rozkládací lehátko, to jim ale nemůžu bohužel nechat. Postarší muž mě vede ke svému domku z proutí, je zařízen jednoduše a účelně. Za domkem mi hrdě ukazuje svůj traktor, je na něj patřičně hrdý a já si vzpomněl na obrázky z kolektivizace JZD, tam podobné traktory jezdily.

Je čas jet dále, cesta je horší a horší, místy se musíme vracet, odhrabávat kamení, kontrolovat loužičky od oleje, dolévat olej a modlit se, aby GPS, která nám vytrvale ukazuje už dva dny, že se blížíme k normální cestě, měla pravdu.

Asi po třech hodinách se objevuje skála jako z King Konga , kolem hoří ohně, obrovské baobaby ční do výšky jako věže mrakodrapů, zjevuje se vesnička jako z říše snů.

Vytahujeme dron i kameru a točíme tu nádheru, sbíhá se celá vesnice a s obrovským nadšením nás povzbuzuje. Děti ve mně spatřují zřejmě hodného stařešinu a vedou mě za ruce na místní fotbalové hřiště.

Mají v ruce promáčknutý malinký gumový míč, který mi dají do ruky, poněkud nešikovně se do něj trefuji a zahajuji místní fotbalový zápas, jejich nadšení nemá konce, fotbalová padesátka se skládá ze všech věkových kategorií, počínaje sotva chodícími až po dospělé kluky, hrají kluci i holky.

Nejsem sice fotbalový expert, ale to, co se na prašném hřišti odehrávalo, fotbal připomínalo jen vzdáleně, bylo to něco mezi ragby, řeckořímským zápasem a boxem. Ovšem cíl byl jasný: dostat míč měrem k suchému stromu, jenž měl simulovat branku.

Ve vzduchu je tolik prachu, že se hráči na protější straně nevidí, ale jejich zapálení jim mohou závidět i hráči Baníku. Zápas končí, děti se mi svěřují, že jejich snem je vlastnit fotbalový míč, snad se jim jejich sny vyplní.

Náš sen je dojet k řece a proto nasedáme do aut a pokračujeme k řece hrochů, jak je nazvaná na mapě.