Společnost
17/09/2016 Admin PATRIOT

Cesta do Dakaru: Bloudění v poušti a lyžování v Senegalu

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední vyprávění doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

Vím, zní to hloupě, ale je to tak, původní záměr byl zapojit za tatru lyže a zablbnout si v dunách Mauretánie, bohužel počasí bylo tak otřesné, že bych nevyhnal ven ani islámského teroristu. Proto se celá naše eskadra v čele s Karlem Lopraisem přesouvá k moři, které leží hned vedle dojezdu cíle Dakaru. Na pláži není naštěstí nikdo kromě místního svalovce který šel chytat bronz a prodavače cetek, který měl psa.

Kdo bude vlastně lyžovat? toť otázka, která padla hned v úvodu. Když jsme vyloučili chromé, choré, neobratné, nemohoucí, nelyžaře, simulanty a technické zázemí, zbyl lyžař jen jeden.

Nu což, i ten je dobrý, ještě zapojit za lano, namazat lyže a jedem, dron se zvedá do vzduchu, chvílemi ho napadá místní dravec, který v něm vidí konkurenci, kamera vrčí, lyžař v podobě Honzy se zoufale drží lana, občas spadne, zase se vesele postaví a jede se dále, jen si říkám, že když tatra zapadne , tak už ji odsud určitě nevytáhneme… Nakonec vše dobře dopadne, Honza vylije mořskou vodu z lyžařských bot, potřepe si rukou s Karlem Lopraisem, který je ve svém živlu, a je to.

Jinak se ten den nic zajímavého nestalo, jen nám na pokoji netekla voda, večer byl teplý a ztratil jsem brýle. Ráno nás čeká návštěva sirotčince, kam vezeme humanitární pomoc, a tak si poslechnu místní hudebníky, kteří nám přišli zahrát, vypiju jedno pivko s názvem Gazela a jdu na kutě.

Ráno je jako vždy krásné, nebe bez mráčků, teplo, nasaju mořský vzduch a jdu fotit konzervy, aby sponzoři měli pocit, že pracuji a jejich paštiku a guláš si zasloužím.Mimochodem se opravdu většina jídel od nich dala jíst.

Snídaně je stejná jako vždy, káva, sladký rohlík a veselá kráva v podobě sýra. Dva vyvolení dostanou dokonce jedno vajíčko, závistivě je pozorujeme.

Dostávám odvahu a ptám se, proč pro osm lidí jsou jenom dvě vajíčka, no protože jich více nemáme, řekne s usměvem černá holčina a jde pryč. Po tomto vysvětlení si jdeme sbalit věci a chystáme se na návštěvu sirotčince.

Vše vypadá jednoduše, až na to, že vlastně nikdo neví, kde ten sirotčinec je. Ještě, že máme místního průvodce, který ví snad všechno.

Z úsměvem od ucha k uchu nám říká, že je to hned vedle, zhruba pět kilometrů, a že bydlí ve vedlejší vesnici, proto jsme jej posadili na přední sedadlo, aby navigoval.

Zhruba po hodině jízdy jsme lehce znervózněli, ale jeho úsměv od ucha k uchu nás uklidnil, po druhé hodině jízdy znejistěl i náš průvodce a na naše náléhání se šel zeptat na cestu. Půl hodinky mával rukou doleva, půl doprava. Sirotčinec jsme k večeru našli, na dotaz proč tam netrefil dříve, když říkal, že je to hned vede jeho vesnice, řekl, že prý tam udělali asfaltku a on to nevěděl.

Sdílejte článek