Být první! Nejslavnější český mořeplavec v Ostravě pokřtil svou novou knihu

Tři roky vznikala reprezentativní kniha s názvem Richard Konkolski. Být první.

Autor knihy, cenou Magnezia Litera oceněný Adam Chroust, měl k dispozici rozsáhlý a dobře vedený archiv nejslavnějšího českého mořeplavce. Knihu pokřtili před svými fanoušky a přáteli v ostravském Knihcentru.

„Ta kniha je dítě, které se narodilo po třech letech. Je jako malé slůně, protože slonice potřebuje také tři roky, než porodí. Knížka je pěkná a zajisté se v ní čtenáři o mně dozví hodně nového. Hlavně o první části mého života, tedy o dětství a jak jsem se vůbec dostal k moři a jachtingu,“ řekl Richard Konkolski, který sám ze svých zážitků napsal asi deset knih a spoustu reportáží do časopisů pro mládež. To vše v době, kdy brázdil světové moře a oceány.

„Přitom jsem míval až do osmé třídy ve škole čtverky z češtiny a ruštiny. A navíc mám kratky ostravsky zobak. Ale vždy jsem se snažil o své zážitky podělit,“ uvedl Konkolski. Tedy muž, který uskutečnil řadu plaveb kolem světa, stavěl dům domorodému náčelníkovi, večeřel s princem Philipem, vévodou z Edinburghu, rval se s divokými vichry, přežil těžké bouře nebo vymrštění z lodi do oceánu. Mnohokrát bojoval o holý život a ocenil ho dokonce americký prezident Ronald Reagan.

Vznik knihy provázely tisíce mailů a spousta setkání

„O Richardovi Konkolském jsem věděl od mala, protože moji rodiče měli doma legendární knihy Sám proti moři a Dobrodružství křtěné mořem, které vyšly ještě v minulém režimu. S Richardem mne seznámil právě Miloslav Stingl, který měl na Colours of Ostrava besedu, pak jsme jeli za Richardem do Dolní Lutyně. A pak jsme celou cestu do Prahy o něm mluvili,“ prohlásil autor knihy Adam Chroust, který napsal předchozí knihu o jiném slavném českém cestovateli Miloslavu Stinglovi.

Vzorně vedený archiv Richarda Konkolského mu připomněl archiv cestovatele Miroslava Zikmunda. „Dostal jsem k dispozici tisíce stran materiálů o jeho životě a plné police narvané dokumenty, filmy a deníky. Ovšem, na rozdíl od pana Stingla, který byl bordelář, což sám o sobě se smíchem říkal, má Richard neuvěřitelně pečlivě vedený a dokonale digitalizovaný archiv. Byly to úžasné tři roky, vyměnili jsme si na sedm tisíc mailů, měli tisíce telefonátů a spoustu osobních setkání, při nichž padlo vždy několik lahví vína a dobrých uzenek,“ prozradil Chroust.

Velká mapa světa, který už dnes neexistuje

Za velmi cenný považuje Richardův deník z dětství a mládí. „Našli jsme zřejmě i zápis a přesný den, kdy si Richard zapsal, že po dnešním závodu si uvědomil, že se musí plně věnovat tréninku jachtingu, aby mohl patřit mezi ty nejlepší,“ řekl autor publikace, ve které je i velká nástěnná mapa světa v roce 1981. Je v ní i dvanáct největších a nejzásadnějších plaveb Richarda Konkolského ve světě, který dnes má značně jinou podobu. „Svět je dnes jiný. Už v době, kdy jsem plul kolem světa, jsem si vybíral taková místa k zastávkám, aby na nich nebyl hotel a letiště. Abych měl ještě šanci poznat zlomek toho původního domorodého života,“ svěřil se slavný český mořeplavec.

Portoriko nepoznával

Richard Konkolski proplul celou největší korálovou bariéru od jihu na sever. „Za těch dva tisíce námořních mil, kolik měří, jsem tam potkal jen asi sedm lodí. Dnes je to tam jako na páté Avenue v New Yorku. Měl jsem možnost asi po patnácti letech navštívit Portoriko. A byl jsem velmi zklamán. Když jsem tam byl na malé Niké, tak bylo Portoriko otlučené, domy měly spadané staré omítky, ale všude byl život. Na ulici prodávali všechno možné, loupali pomeranče, děvčata si tam kroutila vlasy a v přístavu bylo sedm škunerů, které vykládaly zboží,“ vzpomněl.

Když se vrátil do Portorika po patnácti letech, město bylo nádherné. „Nové omítky, všechno bylo barevné. Ale lidé zmizeli! Všude na cestách byla jen auta, místo škunerů byly v přístavu ty ohromné výletní lodě. A z těch lodí se vyhrnuli turisté. V šortkách, v triku, s foťákem na krku. A já jsem ten svůj foťák schoval. Protože nebylo co fotit,“ líčil Richard Konkolski.

Dramatické setkání se žralokem

Jeden z diváků chtěl vědět, zda se mořeplavec setkal s útokem velryby. Konkolski proto vzpomenul na rok 1980, kdy se při závodě přes Atlantik a na rozbouřeném moři několik metrů před jeho jachtou objevila velryba. „Hrklo ve mně. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že do mne narazí. Ale velryba mne v posledním momentě podplula a zmizla. Potkal jsem velryby několikrát, měl jsem setkání se žraloky, kdy mi šlo asi opravdu o život, když žralok, byl to ten velký žralok bílý, chytnul mou návnadu na pětimilimetrovém nerez lanku, roztáhl loď, ta se rozjela a naklonila na bok. Pak to lanko prasklo a od té doby už jsem nikdy pětimilimetrové lanko nepoužil. A přešla mne navždy chuť na velký žraločí zub, který bych nosil pod krkem,“ vzpomínal mořeplavec.

U hrobu malíře potkal Tahiťanku, z níž se vyklubala Češka

Vzpomenul také na kuriózní setkání s Češkou v na Tichomořských Markézách, když navštívil hrob malíře Paula Gauguina. „U toho hrobu seděla černovlasá Tahiťanka a malovala akvarely. Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že je to Češka! Na Tahiti! Jmenovala se Edith, utekla z Československa na poslední chvíli před Hitlerem do Ameriky, bydlela v Clevelandu a ona s manželem poskytla ubytování Voskovcovi, Werichovi a Ježkovi. Bydleli u ní, zkoušeli tam a právě ona napsala dopis prezidentu Rooseveltovi a ten jim potom poskytl nějakou finanční pomoc,“ zavzpomínal Konkolski na ženu, s níž se poté dlouho přátelil.

Právě tato Edith ho seznámila i s Jiřím Voskovcem, s nímž se poté mořeplavec setkal v New Yorku. „Čechů jsem ve světě potkal hodně, ale nejvíce Poláků,“ smál se Richard Konkolski.

Hostil na lodi českým rumem. Nesměl ale říct, že je z brambor

A jak to bylo s pitím na moři? Na plavbu měl deset kanystrů, dohromady sto padesát litrů sladké vody. Tu používal na vše. Na vaření brambor míchal sladkou vodu s mořskou, půl na půl, a nemusel je solit. Na osobní hygienu měl jen malou skleničku vody. Takže když postupně na dvou ostrovech na Galapágách potkal turisty z výletní lodi, dostal od kapitána pozvání na loď. „Sedl jsem ke kapitánovi, který jedl s hezkou Američankou. A první, co udělala, dala mi klíče od svého pokoje. Ať se jdu vykoupat. Protože jsem se na Niké i tři měsíce v normální vodě nekoupal. Jen občas v moři, ale to jste celí od soli,“ smál se Konkolski.

A co alkohol, který k námořníkům patří? „Vozil jsem zpočátku patnáctilitrový kanystr gruzínského koňaku. Ale to bylo drahé. Tak jsem přešel na rum. Ten každému chutnal, ale nikdy jsem nesměl říct, že náš rum je z brambor. Když jsme pak jezdili s posádkou, vozil jsem padesátilitrový plastikový kanystr rumu. A stáčeli jsme ho vždy do demižónu. Rum jsme měli na pohoštění různých hostů. Nebo do čaje, když bylo špatné počasí,“ řekl Konkolski.

Vrátil by se na oceány? Muselo by to stát za to

Na Atlantiku zažil spoustu celníků a pasových úředníků. Když si přečetli z pasu, že je z Československa, hned se ptali: A komunistickou literaturu máte? Odpověděl, že ne. Když zjistili, že je na lodi sám, padla další: Máte porno? Neblbněte, snad tu máte pěkné holky, ne? Odpovídal často. A tak přišla třetí otázka: Máte alkohol? Kolik ho vezete? Vždycky odpovídám: Mám jednu láhev, a už je otevřená. A oni tu flašku nikdy nechtěli vidět,“ zasmál se Richard Konkolski.

Připomněl, že se svými kamarády jezdí každý rok v létě na loď do Chorvatska, smočit si nohy v letním moři, které má více stupňů. Vydal by se ještě na nějakou větší dobrodružnou plavbu i ve svých osmdesáti letech? „Pokud by mi to mělo přinést něco nového, třeba něco objevit, nebo něco dokázat, co jsem ještě nedokázal, tak bych klidně jel. Klidně bych jel zase nějaký další závod. Ale muselo by to stát opravdu za to. Protože čas opravdu letí a já s ním po osmdesátce musím šetřit,“ řekl nejznámější český mořeplavec při křtu knihy, kterou mu šampaňským pokřtil ostravský herec a moderátor Vladimír Polák.

Foto: Petr Broulík