Barvy duše Jurije Naumčuka: když se umění stává záchranou

Z Kyjeva do neznáma, skrze bolest, ztráty a nové objevy. Cesta ukrajinského umělce Jurije Naumčuka je příběhem člověka, který se neodvrátil od krásy barev ani tehdy, když svět kolem zčernal. V centru Ostravy vytvořil prostor, kde se barvy proměňují v nástroje terapie a umění – v jazyk, který umožňuje mluvit o radosti i bolesti.

O tom, jak se obyčejné výtvarné studio proměnilo z dobrovolnického nápadu v umělecký projekt, který se nyní připravuje na mezinárodní úroveň – hovoří Jurij Naumčuk v rozhovoru pro Magazín PATRIOT.

Povídej, prosím, jaký byl tvůj život před začátkem plnohodnotné invaze Rusů na Ukrajinu v únoru 2022?

Pracoval jsem v oblasti výtvarného umění, protože podle vzdělání jsem pedagog-umělec. Vždy mě přitahovalo sochařství, proto jsem mnoho let pracoval jako sochař. Vytvářel jsem převážně práce v akademickém stylu – soukromé zakázky z bronzu, kamene, mramoru, granitu. V Kyjevě byly mé práce vystaveny na několika výstavách. Také jsem hodně maloval. Zejména mě bavila technika suchých pastelů – umožňuje předat jemnost a hloubku barvy. Kromě toho jsem připravoval děti a mládež k přijetí na výtvarné akademie a umělecké školy. Krátce jsem pracoval jako expert v Ukrajinském kulturním fondu, ale bohužel válka tuto práci přerušila.

A jaký byl tvůj život mimo umění – rodina, domov, tvoji blízcí?

V Kyjevě jsem měl rodinu – manželku a tři děti. Hned po začátku války odjeli do Ostravy. A já jsem zůstal v Kyjevě. Zdálo se, že vše brzy skončí, proto jsem ještě osm měsíců zůstal na Ukrajině. Nakonec jsem ale pochopil, že musím jet za rodinou.

Kde jsi bydlel první měsíce v Ostravě?

Nejdříve jsem se ubytoval v ubytovně pro dělníky – bydleli tam převážně Ukrajinci, ale šlo o prostor, kde dole fungovala svářečská dílna a nahoře byla místnost velká asi padesát metrů čtverečních. Bylo tam osm patrových postelí. Spal jsem na horním lůžku jedné z nich. Sousedi byli různí, převážně muži, kteří chodili na přivýdělky. Někteří si večer rádi dali skleničku. A každý žil svým životem. Bylo to dokonce pohodlné, protože jsem mohl část prostoru využít jako pracovní dílnu a namaloval tam několik obrazů. Samozřejmě, suchý pastel zanechává prach a špínu, takže po malování jsem musel pořádně uklízet polovinu místnosti. Jak je to zvláštní, s těmi sousedy stále udržuji kontakt. Někteří se vrátili na Ukrajinu, jiní odjeli do Polska. Jeden přítel mi může v těžkých chvílích zavolat třeba ve dvě hodiny ráno, požádat o radu nebo si jen vyplakat srdce.

A už několik měsíců po příjezdu do Ostravy se uskutečnila výstava tvých obrazů. Jak k tomu došlo?

Ano, přivezl jsem s sebou několik svých prací, a brzy jsem se seznámil se zástupci Expat Centra v Ostravě. Právě připravovali výstavu Expat and Locals, kde mělo být představeno pět místních umělců a pět zahraničních. Mému projektu přidělili velký sál, práce se jim velmi líbily. Šlo převážně o obrazy hor ve velkých formátech, provedené suchou pastelovou technikou. Výstava proběhla úspěšně – během Noci muzeí ji navštívilo kolem 800 lidí.

Foto: se souhlasem Jurije Naumčuka

Některé tvé obrazy vznikly už zde, v Česku. Co tě inspirovalo?

Ano, část jsem namaloval už v Ostravě. Velmi se mi líbily místní scenérie – zejména okolí obce Hrádek a hora s kostelem, odkud je vidět horu Ostrý. Tam je prostě úžasné panorama. Často jsem tam chodil a přenášel tento pohled na plátno. Scenérie mě inspirovaly k novým pracím.

Šlo o jeden obraz nebo celou sérii?

Byla to série. Část prací jsem vytvořil zde a část přivezl z předchozích cest. Například jsem jezdil na plenér do Arménie, maloval u hory Ararat a také vytvářel obrazy na základě vlastních fantazií o horách.

Ve tvých pracích je vždy cítit hlubší smysl. Co vkládáš do svých zobrazení? Například když maluješ hory.

Nikdy nemaluji jen hory. Pro mě jsou symbolem něčeho božského. Člověk na mých obrazech je součástí tohoto světa. Například mám obraz, na němž je zobrazeno makové pole a vzdálená hora. Máky jsou červené jako lidská krev – symbolizují člověka, jeho život, cestu, kterou kráčí k Bohu. A motýl pro mě představuje obraz transformace, duchovního znovuzrození. Nejprve housenka, pak kukla a následně lehká, krásná bytost. V tom vidím cestu lidské duše. Navíc samotné křídlo motýla je už uměleckým dílem: harmonie barev, tvarů, světla.

Po všech změnách a přesunu do nové země jsi musel začínat od nuly. Jak jsi hledal sám sebe v Ostravě? Jak jsi začal, jak ses snažil najít práci a zvednout se v tomto náročném období?

První měsíce byly velmi těžké. Právě jsem dokončil kurzy češtiny a aktivně hledal práci. Pracoval jsem jako zahradník i stavebník. Chodil jsem po různých institucích, doufajíc, že najdu práci v oboru. Protože mám diplom pedagoga, okamžitě jsem podal žádost o nostrifikaci. Ale upřímně, byla to katastrofa. Obrátil jsem se na výtvarné školy, kroužky, dokonce navštívil uměleckou fakultu, která je součástí Ostravské univerzity. Všude mě zdvořile přijali, prohlédli mé práce, ale tím vše skončilo. Žádná konkrétní nabídka. A nevysvětlili proč. Bylo to psychicky vyčerpávající. Bolí to – máš zkušenosti, pedagogickou přípravu, ale nikde nenajdeš místo. Asi hrálo roli i to, že jsem byl cizinec a má čeština ještě nebyla dokonalá. Přesto jsem velmi chtěl se realizovat, učit a předávat zkušenosti.

Co bylo dál?

První, kdo mi podal pomocnou ruku, bylo American Center Ostrava. Mluvím anglicky, a nabídli mi vést workshop. Domluvili jsme se na konci března, a realizovali až v srpnu – ale byla to pro mě obrovská morální podpora. Workshop jsme nazvali English with Paper Puppets – interaktivní hodina angličtiny s tvůrčí částí. Vyráběli jsme papírové loutky, které se nasazovaly na prsty nebo dlaň – a pak se hrály malé scénky v angličtině. Mělo to krásnou atmosféru: přišli Ukrajinci, Češi, Japonci, Vietnamci – skutečná mezinárodní skupina. Pro mě to byl první opravdový pocit, že se opět věnuji oblíbené činnosti – učím, tvořím a komunikuji s lidmi prostřednictvím umění.

Foto: se souhlasem Jurije Naumčuka

Ale nakonec právě to tě přivedlo k založení vlastního studia. Jak tento nápad vznikl? Náhodou, nebo to bylo vědomé rozhodnutí?

Stalo se to úplně spontánně. Tehdy jsem chodil na kurzy češtiny a jedna dívka věděla, že jsem umělec. Řekla:,,Chci jít na výtvarnou školu, ale neumím malovat portrét. Mohl bys mě naučit?” Souhlasil jsem. Právě tehdy jsem už hledal, kde si pronajmout malý prostor pro lekce. Jednou jsem vstoupil do galerie Mlejn, kde jsem se seznámil s jejím majitelem Edou Riedlem. Tento velmi otevřený člověk mi okamžitě nabídl symbolickou cenu za pronájem. Byl to opravdový dar osudu. Domluvili jsme se, že uděláme první lekci – prostě to vyzkoušíme. Řekl jsem o tom svým známým z kurzů češtiny a najednou všichni chtěli přijít. Nakonec přišlo přes dvacet lidí – s dětmi, přáteli, kolegy. A bylo to neuvěřitelné!

Jaké byly začátky?

Malovali všichni – od uklízečky po jaderné fyziky. Někdo tvořil krajinu, někdo portrét, učitelka biologie malovala strom. Pracovali jsme se suchými pastely, ty jsou jednoduché, jasné a zároveň velmi emotivní. Všechny práce byly živé, plné energie. Lidé různého věku a profesí se spojili ve tvořivosti.

A jak pokračujete?

Od toho jednoho dne všechno začalo. Teď se scházíme každý pátek od čtvrté hodiny odpoledne už téměř tři roky. Studio se proměnilo na stálý tvůrčí prostor. Začali k nám chodit nejen moji známí, ale i další Ukrajinci a Češi, kteří chtěli poznat ukrajinské umění. Lidé přicházeli malovat a zároveň se léčit. Často během lekcí někdo pláče: dívá se na zprávy z Ukrajiny, kde bombardují jejich rodná města, a současně drží pastely v rukou. Malování se pro ně stávalo záchranou – způsobem, jak na několik hodin uniknout z úzkosti a bolesti. Byla to jakási arteterapie.

To musí být často emotivní a silné zážitky…

Tady lidé nejen malují – nacházejí sami sebe, komunikují, podporují se navzájem. Zde vznikaly nové projekty, někdo přicházel pro radu, někdo hledal spřízněné duše. Často tyto kontakty přerůstaly v pevné přátelství. Kromě malování jsme pořádali workshopy na téma modelování z hlíny spojené s psychologií, a také psychologická setkání pro ženy. Studio se stalo místem rozvoje nejen kulturního, ale i sociálního života.

Nějakou dobu jsi pracoval také na ostravském magistrátu. Povídej, prosím, jak vypadala tvá práce, a jaké situace ti utkvěly nejvíce v paměti?

Ano, začal jsem tam pracovat na začátku srpna 2023 v sociálním a zdravotním oddělení v rámci programu podpory Ukrajinců. Moje práce byla velmi různorodá: bylo třeba zjistit, kde Ukrajinci bydlí a s jakými problémy se setkávají. Někdo hledal lékaře, někdo byt, někdo potřeboval vyřídit dokumenty nebo připravit diplomy pro přijetí na univerzitu, nebo se zapsat na kurzy češtiny. Já a moje kolegyně jsme pomáhali řešit tyto problémy a integrovat se do života města.

Foto: Vladimír Pryček

Dařilo se vám těm lidem pomáhat?

Pokud někdo chtěl založit taneční kroužek, otevřít autoservis nebo pořádat kulturní projekty, seznamoval jsem je s místními lidmi, radil, kde najít zdroje a spřízněné duše. Ale často lidé přicházeli nebo volali, když potřebovali psychologickou podporu. Byly dokonce případy na hranici života a smrti. Jednou mi volala v pět ráno dívka, která měla panickou ataku a chtěla si prostě půl hodiny popovídat, protože si sama nevěděla rady. Mluvili jsme a mluvili – a potom se uklidnila. Měl jsem případ, kdy volala žena stojící u otevřeného okna v osmém patře a říkala, že uvažuje o skoku. Byly to minuty opravdového strachu. Snažil jsem se ji uklidnit, poslouchal a mluvil s ní – nakonec vše dobře dopadlo. Měli jsme instrukce: v případě vážných psychologických problémů nasměrovat k profesionálním psychologům nebo přivolat policii. Ale většinou se to dělo mimo pracovní dobu. Bohužel program podpory Ukrajinců na magistrátu skončil, takže se nyní věnuji jen svému studiu.

Během více než dvou let ve studiu Mlejn vytvořili studenti mnoho prací, které nedávno představila výstava Barvy duše. Povídej o zvláštnostech této výstavy.

Zvláštnost výstavy je, že představuje práce lidí s mentálními odlišnostmi vedle prací běžných umělců. Nepodepisovali jsme, kdo je kdo – prostě všichni jsou umělci a jejich práce mluví za ně. V galerii Mlejn jsme vystavili obrazy 23 autorů, kteří jsou studenty mého studia.

A jak vznikl nápad pracovat s lidmi s mentálními odlišnostmi?

Jednou přišla žena se svým synem, kterému bylo 16 let. Zeptala se, jestli může malovat, a já řekl, že samozřejmě. Pak jsem si všiml, že se chová trochu jinak – možná má autismus. Neptal jsem se matky, jen jsem ho posadil mezi ostatní žáky a společně jsme vymysleli, co malovat. Začal malovat s radostí, i když to pro něj bylo těžké. Jeden známý z Itálie viděl jeho práce a dokonce jednu koupil. Pro chlapce to byl velký triumf – cítil se jako umělec a pochopil, že může své obrazy prodávat. Později přišla česká rodina. Jejich dcera má autismus, a také začala malovat. Poté se ve studiu objevilo několik dalších lidí s mentálními problémy. Ale nevytvářel jsem pro ně zvláštní skupiny. Malovali mezi ostatními umělci, komunikovali, pili čaj. Je to velká socializace a adaptace. Jazyk umění je činí rovnými: bez ohledu na jazykové či jiné problémy vidíme jen obraz, ne diagnózu. Také jsem vedl výjezdy: ve škole v Třinci jsem pracoval s autistickými dětmi a v Alzheimer Home Ostrava vedl lekce pro lidi s demencí. Pracovali jsme v akademickém stylu, který pomáhá soustředit se a vytvářet krásné, realistické práce.

Zdá se, že se ti rodí nový, globálnější projekt?

Ano. Další krok – zapojit více účastníků, spolupracovat s organizacemi podporujícími lidi s autismem a mentálními problémy, pořádat výstavy, prodávat jejich práce, vytvářet časopis s jejich příběhy. Chceme připomenout společnosti, že diagnóza není rozsudek a lidé s mentálními odlišnostmi mohou přinášet své barvy do tohoto světa.

Jak?

Můžeme využít práce našich účastníků pro rozvoj různých projektů ve městě. Například motivy z jejich obrazů lze adaptovat pro tvorbu plakátů nebo dočasně malovat zastávky jako součást sociálně-uměleckých akcí. Lze pořádat otevřené výstavy přímo na ulici, využívat stojany, zaplňovat veřejné prostory uměleckými objekty. Dále lze vytvářet 3D-art objekty, využívající prvky těchto kreseb, což umožňuje přenášet tvořivost do nových formátů a zapojovat diváka do interaktivní zkušenosti. Vidím také velký potenciál ve využití moderních technologií a umělé inteligence: digitalizovat práce účastníků a proměnit je v imerzivní umění, vytvářet výstavy, které mohou cestovat po světě a ukazovat toto umění v nejlepších muzeích.

Foto: se souhlasem Jurije Naumčuka

Jak tyto technologie mohou pomoci?

Například pokud umělec namaloval 20 až 50 prací ve stejném stylu, digitalizace umožňuje spojit všechny prvky do jakéhosi „kosmu“ autora. Tento kosmos lze oživit animací: květiny se mohou rozvíjet, ptáci létat a prvky reagovat na pohyby diváka. Plátna tak téměř ožívají. To umožňuje ponořit se do vnitřního světa umělce a cítit jeho specifické vnímání světa. Divák tak může vidět barvy jeho duše. Tato myšlenka mě inspiruje a je mým největším snem. Chci ukázat umění svých žáků celému světu – v různých zemích: v USA, Japonsku, Brazílii…

Jak si na to všechno chceš vydělat?

Ano, pro realizaci tohoto projektu jsou potřebné finanční prostředky. Můžeme prodávat práce účastníků jako fyzické umělecké objekty, i ve formátu NFT, získávat crowdfunding a spolupracovat s evropskými a světovými grantovými programy. Díky mým žákům se už vidím nejen jako umělec, ale i jako člověk, který může realizovat takový projekt. Sleduji, jak jejich dovednosti rostou, a to mi přináší obrovskou radost. A až jejich práce uvidí celý svět, budu pravděpodobně nejšťastnější člověk.